neděle 30. září 2012

Výlet do Jacksonville


Pomalu přišel pátek a s ním i víkendový výlet do jednoho z největších měst ve Státech; Jacksonville. Můj host father odtamtud pochází, takže to nebylo úplně od věci a navíc tam jsou hezké pláže a já se na koupání v oceánu těšil. Stejně mě sezení doma začínalo nudit.

Všechno to začalo už ve čtvrtek večer, kdy jsme měli večeři s rodiči Justina (host fatherův vnuk ;-)) v restauraci Sweet tomatoes, která se ze začátku tváří jako místo, kde se zdravě najíte – první co vidíte po vstupu je velký salátový bar, kde si každý může nabrat, co mu hrdlo ráčí. Ale jakmile zaplatíte a projdete kasou, dostanete se do takové obří jídelny, sněz co můžeš, která je přecpaná těmi nejnezdravějšími věcmi, od zmrzliny, přes pizzu, až po tučné hamburgery :-D.

Z téhle restaurace jsme jeli do Justinova domu pro jeho věci na celý týden (posledních pár dní prázdnin jsme strávili spolu) a pak jsme se vrátili k nám domů. Tady jsme se chvíli koukali na televizi, už ani nevím na co a pak jsme šli spát. Ráno musíme vstávat brzy, host father má ještě nějakou práci a my pojedeme s ním, jelikož je to po cestě.

Okolo deváté nás vyhodil v mekáči s penězi na snídani, která se od té v česku lišila jen jiným kelímkem na pomerančový džus. Je vidět, že velké frančízové organizace se snaží jídlo udržet všude stejné. A daří se jim to. Tam jsme oba hráli hry na iPhonech a občas prohodili pár slov. Já jsem se pořád trošku styděl mluvit anglicky a neměl jsem tak chuť začínat rozhovor, Justin byl s hrama spokojenej. Oběma nám to vyhovovalo.

Následovně jsme se přemístili do Starbucks, kde jsem si nejdřív dal smoothie, který mimochodem nebylo zrovna nejlepší, ale pak jsme společně objevili novinku a to cool lime refresher (osvěžující nápoj se spoustou cukru a limetek – tak trošku připomíná mojito) což je asi to nejlepší pití, který tam můžete dostat. Každej jsme měli asi tři a není nutno dodávat, že jsme si ani neuvědomili, jaký peklo bude čtyř hodinová cesta ;-D. Tady už jsme se dali do řeči a chvíli si i povídali, telefony v kapsách.




Po dvou hodinkách nás host father konečně vyzvednul a vyjeli jsme směrem na pláž!! Celou cestu jsme se střídali o nabíječku na iPhone, které tu mimochodem mají v každém autě, hráli hry a snažili se nějak odreagovat od nutkavé potřeby použít záchody :-D. Na oběd jsme se zastavili v burgerovém řetězci Wendy, kde jsem si dal střední cheeseburger s hranolkama a skoro jsem měl problém ho sníst.

Dorazili jsme až na večer a ubytovali se v hotelu přímo na pláži. Justin a já jsme se okamžitě rozběhli do bazénu, na koupání v moři už bylo moc pozdě, mezitím co host dad surfoval po neskutečně pomalém internetu. Na večeři jsme jeli ven (jak jinak) do nějaké barbeque restaurace, kde jsem si dal kuřecí salát a všichni se na mě udiveně koukali, když jsem ho jedel bez dresingu. Jiný kraj, jiný mrav...

Večer jsme byli asi do půl noci v bazénu a ve vířivce, povídali si a užívali prázdnin. Tohle budou momenty, na který budu vždycky vzpomínat, přeci jen to bylo neuvěřitelně příjemný a s takovou zvláštní, nepopsatelnou atmosférou.

Sobotu jsme strávili střídavě ve vířivce, bazénu a oceánu, kde jsme zápasili s vlnama, které měly větší sílu, než by se na první pohled mohlo zdát a úspěšně nás odnášeli dál a dál od naší pláže. Atlantický oceán je něco jiného, než Středozemní moře, na které jsem byl zvyklý.

V neděli jsem potkal host fatherovu sestru a jejího manžela, chvíli jsme pokecali a pak vyjeli směrem do St. Augustín, kde je jedna z nejkrásnějších pláží na Floridě. Snídani jsme opět měli ve Starbucks a oběd po cestě někde venku.

Pláž je v nějakém Národním parku a za vjezd se platilo asi 12 dolarů. Jak velké bylo moje překvapení, když jsme se jenom vyfotili a jeli pryč místo pár hodin povalování se na sluníčku a plavání. Já bych takhle peníze teda nevyhazoval, ale je pravda, že to místo bylo fakt hezký a velmi dobře udržovaný.




Čekala nás další čtyř hodinová cesta domů a s ní spousta her a taky trocha té nudy. Tím také náš výlet skončil a mě čekal poslední týden prázdnin a potom už škola!

úterý 25. září 2012

Začátky na Floridě


Když jsem úspěšně dorazil na letište v Tampě a vyzvedl si mě můj host father, tak to všechno tak nějak začalo, jelikož let jsem bral jako něco před mojí americkou zkušeností ;-D. A co se teda dělo potom?

Můj hostfather a jeho vnuk (je skoro stejně starý, jako já a navíc sympaťák :-)) jsme se vydali k autu. A nebyl to žádný velký truck, jak jsem doufal, ale pouze malej hybrid. Potlačil jsem takový napůl zklamání nad tím, že nebudu celý rok jezdit v obřím autě :-D a s pomocí mého „host-brothera“ (nevím, jak bych ho jinak nazval) jsem naložil mou tašku a pro jednou jsem byl rád, že kufr není ani o kousek výš. Tam už bysme to asi ani nevyzvedli.

Z letiště domů to je asi hodinka cesty, kdy na mě střídavě mluvil můj host father a jeho vnuk, přičemž já se zmohl jenom na občasné Oh really? Oh, that´s interesting! a byl jsem celý vyjevený a koukal se kolem sebe. I tak jsem se snažil komunikovat, přeci jenom, s těmito lidmi budu žít celý rok a nerad bych udělal špatný dojem první hodinu, co jsme spolu.

Dům, ve kterém bydlím, se nachází kousek od jedné z větších silnic, takže to není zas až tak hluboko v sousedství a hned za naším dvorkem je obří golfové hřiště, takže máme dokonalý výhled. Občas se prý stane, že některý z golfistů rozbije okno, ale to tady nikoho netrápí. A já jsem rád, že tu to hřiště je, protože se na něm dá krásně procházet, anebo dělat blbosti. Co mě trošku štve, že tu nemám bazén, ale tak nemůžu mít všechno, že?

Hnedka ten den jsme jeli na večeři do italské restaurace, kde jsem s radostí zjistil, že za sebe nemusím platit útratu a pak ještě do AT&T, což je mobilní operátor. Tam nám řekli, že nejdřív musím zajít do Apple, abych zjistil, jestli můj iPhone je odemčený. Já jsem si byl jistý, že ano, ale můj host father trval na tom, že do Applu zajít musíme a tam nám nakonec taky nic neřekli. Bylo asi devět večer a já si myslel, že už nikam nepojedeme, ale to jsem se zmýlil. Ještě jsme jeli do Home Depo, což je obchod na zbůsob našeho českého Bauhausu. Host father koupil branku pro psa, aby nelezl do mé části domu (ano, mám tu svou koupelnu, pokoj a ještě jeden pokoj, kde občas někdo přespí a to vše je oddělené právě tou brankou :-D). Ještě chvíli jsem se snažil o nějakou konverzaci, ale byl jsem unavený a tak jsem šel spát.

Dorazil jsem v pondělí a celý týden se nic moc nedělo – host father byl v práci a já nevěděl, co bych tu mohl dělat. Bez auta nic... Jednou jsem se teda vydal na procházku po okolí a byl jsem rád, že jsem se neztratil, protože to tu všechno vypadá úplně stejně a od baráku na dojití tu není nic, co by stálo za zmínku. Kdybych měl kolo, mohl bych si zajet do relativně blízké benzínky, ale kolo nemám a chodit tak daleko se mi nechce. A ani na tom kole by to v tuhle roční dobu nebylo zrovna příjemné – na Floridě je vlhko a teplo, takže se spotíte během pár okamžiků. Naštěstí tu tedy mají klimatizaci, ale někdy to s ní tak přehánějí, že uvažuji o nošení mikiny a téměř vždycky se těším, až se z auta/obchodu dostaneme ven a já se budu moct ohřát. Víc se začalo dít až o víkendu, ale o tom napíšu samostatný článek ;-).

Odlet do USA


Tak a je to tady, den kdy uvidím svou rodinu naposledy na dalších deset měsíců.

Na letiště jsme se vydali okolo desáté ráno, poté co jsem si dobalil svou obří tašku (ano, pořád jsem neměl sbaleno, ani v den odletu) a s radostím jsem si dal tři cheeseburgery, protože jsem do sebe ráno nemohl nic dostat. A ukázalo se to jako docela dobrý nápad, protože jsem pak dlouho nic nejedl.

Na letišti je novinkou self check-in, kde naskenujete do takové mašinky vaši letenku, nebo opíšete příslušné číslo, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, palubní letenku do USA jsem z toho nedostal – prý protože mi ještě nebylo osmnáct.

Vyhledal jsem teda pomoc letušky a dostal jsem se k části odbavování, kde jsem už dopředu mohl říct, že letím do Států. Letištní asistentka, která byla odněkud z východu a její češtině jsem skoro nerozumněl, se mě začala s formulářem v ruce vyptávat, jestli jsem si balil kufr sám, nebo jestli s ním někdo přišel od té doby do styku. Také jsem byl upozorněn, že už od nikoho nemám přijímat žádné dárky – mohlo by se jednat o výbušinu a v minulosti už se takové případy staly. Atd, atd... Otázek bylo doopravdy spousta a většina z nich neměla žádný smysl. Úplně nakonec chtěla vidět můj formulář J-1 a pak mě konečně pustila dál.

Přes tuhle kontrolu jsem se dostal až k samotnému odbavení, kde mi vytiskli palubní letenky – z Prahy až do Tampy (přestupovat budu v New Yorku na JFK – jednom z nejrušnějších a největích letiští na světě ;-)) a převzali si mé zavazadlo. Samozřejmě, že bylo těžší, než byl povolený limit (23 kilogramů) a tak jsem musel asi tisícovku doplácet. Hlavní ale bylo, že jsem se těžkýho kufru zbavil a nemusel jsem ho dál vláčet.

Jen s batohem jsem se procházel po letištní hale, stále jsem měl víc jak dvě hodiny a tak jsem si užíval poslední chvíle s rodinou. Zhruba po půl hodině jsme pomalu zamířili k celní kontrole, odkud už jsem musel sám, za dalším dobrodružstvím. Ještě že jsem netušil, co mě vlastně čeká, jinak bych se na to vykašlal a schoval bych se mamce pod sukni :-D.

Nakonec už bylo i toho postávání před celní kontrolou dost a tak jsme se rozhodli se definitivně rozloučit. A bylo to těžší, než jsem si myslel. Najednou se mi ani pryč nechtělo a pobyt jsem nepovažoval za až tak dobrý nápad.

Bez problémů s celníky jsem se dostal do duty free zóny a naposledy zamával rodičům. Pak už jsem se vydal najít svou bránu, abych všechno stíhal. Tam mě měla čekat další kontrola, ale já si nebyl jistý, zdali jsou za touto zónou záchody (lety do Ameriky jsou na úplném konci terminálu T1, kde je vyhrazen specielní prostor se zvýšenou ostrahou) a tak jsem se asi hodinu procházel po zbytku terminálu, nakukoval do obchodů, nudil se a posedával na lavičkách. Bylo asi 12:10 a já odlétal až ve 13:25, měl jsem tedy stále dost času.

Celou dobu, kdy jsem se nechystal do toho prostoru vstoupit, byly oba vchody naprosto volné a prošel bych během pár vteřin, ale jakmile nastal čas mého odletu, vytvořila se obrovská fronta a já musel čekat nejméně dvacet minut.

Na letadlo jsem se dostal poměrně rychle, usadil jsem se a chvíli si četl knížku, kterou jsem si vzal z domova. Byl jsem na chvíli spokojený, že následujících osm hodin nemusím nic dělat, hledat anebo se nervovat, jestli všechno stihnu.

Take off proběhl hladce, ani jsem si pomalu nestačil všimnout, že jsme ve vzduchu. Nevím, jestli jsou to jenom vzpomínky, ale jasně si pamatuji, že když jsem létal jako malý, tak mě ta rychlost potřebná ke vzlétnutí tlačila do sedadla a zaléhaly mi uši. Tentokrát se nic takového nedělo. Škoda, docela jsem se na to těšil ;-D.

Na palubě se toho nejdřív moc nedělo, ale pak mě paní sedící vedle mě oslovila, jestli jsem prý exchange student, tak jsem řekl, že ano. To jsem totiž netušil, o čem mi začně vyprávět a rozhovor opravdu začal velice nevině. Otázky typu kam letím, jestli se těším atd. Paní byla ruská američanka a i já jsem mluvil anglicky líp, ale snaha se cenní, že?

A věříš v boha? Zeptala se mě po pár minutách rozhovoru. Moje odpověď byla záporná a tím jsem se vystavil téměř dvouhodinovému proslovu o bohovi, Ježíši a o tom, jak se za mě obětoval. Perličkou na dortu bylo, když se mě paní zeptala, jestli chci přijmout boha, jako svého pána a že jsem posedlý ďáblem, který mi našeptává, že bůh neexistuje. Opět jsem odpověděl záporně, načež se milá paní urazila a po zbytek letu se mnou naštěstí nemluvila.

Jídlo na palubě – těstoviny s kuřecím masem a rajčatovou omáčkou, byly poměrně dobré, ale porce byla šíleně malá, takže jsem měl hlad. A teď si vzpomeňte na ty cheeseburgery, no nevím co bych dělal, kdybych si je ráno nedal :-D. Po tomto obědě jsem se pokusil chvíli spát, aby mi let rychleji utekl – filmy v letadle se nedaly sledovat, jelikož polovina televizí byla nefunkčních a hrálo mi jen jedno sluchátko. Potom, co jsem nemohl spát, jsem to vyřešil sledováním iPodu, kde jsem měl hlavně animovaný komedie z doby, kdy jsem iPod dostal, ale i tak to byla příjemná změna monotóního letu. Měl jsem sedadlo do uličky, nemohl jsem tedy sledovat okolí...

Letuška nám každému dala dva formuláře, které bylo ještě před přistáním třeba vyplnit, abychom mohli v klidu projít celní konrolou. Naštěstí jsem na to byl připravený, měl jsem i propisku, tak jsem to měl hotové za pár minut. Konkrétně se jednalo o formuláře I-94 a 6058B a pokud jenom trochu umíte anglicky, není s tím problém. Opět se zde ukazuje, že jedu do USA, jelikož se ptají na to, jestli náhodou nepašuju zemědělskou půdu.

Chvíli před přistáním jsme dostali zmrzlinu a sandwich – opět platí to, že jídlo bylo dobré, ale neskutečně malé porce, takže jsem se moc nenajedl. Letadlo dosedlo hladce a ještě dřív, než mělo. Bylo zhruba 16:00 a můj let do Tampy měl odlétat až ve 20:05, měl jsem tedy spoustu času na to všechno najít a vyřídit. S úsměvem na tváři jsem prošel letištěm, které vypadalo velice staře a neudržovaně, až k další celní kontrole.
Tam jsme byli seřazeni a já se dal do řeči s jedním Čechem, který odlétal dál do San Francisca na dovolenou, tuším že za svými kamarády. Bylo příjemné a povzbuzující si s někým popovídat a ještě se ujistit, že jsem výše zmíněné formuláře vyplnil správně. Dostal jsem se až k celníkovi, kontrolujícímu oba formuláře a mé vízum. Netvářil se moc příjemně a já se mu ani nedivím, jelikož na letišti byla právě porouchaná klimatizace a v sále příšerné vedro. Ukázalo se však, že poměrně příjemný je, vše se vyřídilo docela rychle a já mohl pokračovat. Jediný problém, co měl, bylo přečíst mou jedničku, ale po chvilce snažení jsem mu to vysvětlil.

Našel jsem pás na výdej zavazadel a čekal, nervózně pozoroval dlouhou frontu lidí, která se postupně tvořila a pokukoval na hodinky, zdali mám stále své tři hodiny na přestup. Měl jsem je, ale nakonec se všechno ukázalo být trošku jinak. A složitější.

Moje taška přijela mezi prvními, tedy z našeho letu a tak jsem se postavil do fronty, která se točila kolem většiny pásů a nakonec byla dlouhá až několik set metrů. Za mnou stála řečná Američanka a netrvalo dlouho, než si všimla mé hokejové tašky a hned se se mnou dalo do řeči a jestli prý hraju hokej. Tak jsem říkal, že ne a vysvětlil jí, že jsem exchange student a na rok jedu žít na Floridu. To jí hned nadchlo a hned se začala vyptávat a chválit mě, jak jsem statečný. Co mě překvapilo, ale teď už bych se nad tím ani nepozastavil, byla její poznámka „No doufám, že tvůj hostfather podporuje Obamu.“ Oni tu prezidentskou kampaní vážně žijí a pečlivě to všechno sledují. Tehdy jsem si myslel, jaké mám štěstí, že můj let je až za 2 hodiny, jelikož této paní už dávno odletěl a stejně musela vyčkávat.

Konečně jsem se dostal přes kontrolu zavazadel a podle obří cedule Luggage drop off jsem zamířil do další části letiště. Prošel jsem skleněnými dveřmi a uviděl jsem další frontu a spoustu zmateně pobíhajících letušek. Nevěděl jsem o co se jedná, ale když se mě jedna z nich zeptala, kam letím, tak jsem si pomyslel „No doprdele...“ a po mé odpovědi, že do Tampy, mi řekla, že je můj let zrušenej a ať se postavím do řady. Já tam stál s otevřenou pusou, odběhla dřív než jsem se stačil dál na něco zeptat a tak jsem se rozklepanej a netušící co dělat, postavil do další řady a zahájil čekání. V duchu jsem si stále opakoval „A kurva...“

Lidi co stáli za mnu – starší pár – také letěli do Tampy a tak jsem je oslovil, s tím, že moc nevím, co se děje a jestli by mi to nějak neobjasnili. A nakonec se to ukázalo jako vynikající krok, který mi vše jenom ulehčil, čímž nechci říct, že to bylo o něco méně znervózňující.

Letušky nám přinesli vodu a já jsem zkontaktoval svého host-fathera, aby pro mě zbytečně nejezdil na letiště, když tam nepřijedu. Tomu předcházelo zběsilé schánění americké předvolby, jelikož jsem si jí do telefonu neuložil a neměl jsem ani tušení, že je to +1. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát a na všechno se vykašlat. Bylo jasné, že pokud má být v New Yorku bouřka a budou zrušené lety, schytám to právě já.

Když na mě přišla konečně řada, nabídla se ta paní, že půjde se mnou a kdyžtak mi pomůže a všechno dovysvětlí. První, co jsem zjistil, bylo že dneska večer se nikam nedostanu, neodlítaly žádný letadla. A jako další, že nevědí co se mnou dělat. Nebylo mi 21 – neměl jsem možnost jít do hotelu a bylo mi víc než 15 a už mě nepustili do specielních pokojů přímo na letišti, připravených pro mladistvé. Opět jsem si opakoval všemožné nadávky a viděl jsem se na letištní lavičce, možná zavražděnýho a okradenýho :-D.

Vyřešilo se to tak, že se ta paní nabídla, že si s manželem vezmou dva pokoje a jeden mi nechají. Tak jsem souhlasil, rád, že nemusím strávit noc na letišti – opravdu to poslední, co bych si přál. Vyšli jsme do New Yorské noci a počkali na našeho řidiče, který nás zavezl až do hotelu. Předtím jsme si ještě koupili sandwich za peníze od letecké společnosti, takže jsme měli jídlo s sebou.

Hotel byl docela hezký, ale na okraji NYC, takže jsem toho z města moc neviděl (maximálně tak dopravní zácpu a pár žlutých taxíků :-D) a navíc jsem byl unavený, takže jsem moc nic nedělal a radši jsem šel spát, abych tenhle den měl za sebou a nemusel se o nic aspoň těch pár hodin starat. Ještě jsem si prohlídl letenku a zjistil, že nám dali místa v první třídě. Super, aspoň nějaký plus takhle složitýho dne.

Můj hotelový pokoj, výhled nebyl nic moc :-D...

Ráno nás hromadně odvezli na letiště a tam jsem měl opět problém s self check-in a tak jsem vyhledal pomoc jednoho z úředníků a krátce na to jsem se společně s tím starším párem vydal směrem k bráně. Za peníze, co jsem dostal na snídani, jsem si koupil lahev Mt. Dew a balíček bonbónů. V letadle jsem dostal salát s kuřecím masem, na porcelánovém talíři a s opravdovým příborem. Po jídle jsem usnul, aniž bych se o to pokoušel a probudil jsem se až někde nad Tampou.

Pomalu jsme začali přistávat, já pozoroval roztroušený čtvrti americkejch baráků, co jeden vypadá jako druhej a také spoustu jezer, jezírek, potůčků a obecně vody. Přeci jenom se nacházím v bažinaté oblasti, tak mě to ani nemělo tolik překvapit. Rozhodně to ale nevypadalo tak, jak jsem si Ameriku představoval. Bylo to takové moc obyčejné, ani ten pocit nedokážu vysvětlit.

Po přistání jsem se rozloučil se svou hotelovou rodinou a setkal se se svým host-fatherem a konečně jsem měl odlet za sebou. Hnedka jsem dostal tričko a čepici s motivy místního fotbalového týmu a pak už jsme se vydali domů a o tom zase někdy jindy.

Dárky pro hostitelskou rodinu


Před odjezdem jsem nebyl měsíc doma, takže jsem dárky ve finále nechal spíše na maminku (děkuji!), ale přeci jenom o tom mám nějaké ponětí.

  • Čokoláda – nezáleží na tom jaká, ale Američani z ní určitě budou nadšení. Obyčejná milka tu stojí tak 4 dolary, a když koupíte pěknou bonboniéru, určitě uděláte radost.
  • Knížka o vašem městě – pokud bude anglicky a s obrázky, máte jedinečnou možnost ukázat svůj domov a přivézt pěkný dárek.
  • Lázeňské oplatky – tady není třeba nic rozvádět, Američani je milují.
  • Becherovka – i když Student Agency nedoporučuje vozit alkohol, myslím si, že je to pěkný dárek. Další možností je balení českého piva. V zásadě se nemusíte bát, jediné co by se mohlo stát, že by vám alkohol zabavili při zavazadlové kontrole, které se nejspíš vyhnete.
  • Pro děti jsem já vzal českou knížku v angličtině, ručně vyrobenou hračku od mojí maminky a trička s vtipným potiskem. Nejvíc jsem zabodoval tou ručně ušitou panenkou – to američani milují, protože se to tu stěží dá sehnat.


V zásadě beru originální, české, pokud možno handmade věci, hračky, brože atd, které se nedají koupit všude na světě. Mohl bych vám doporučit například prodejní server www.fler.cz kde můžete zakoupit opravdu hezké dárky. (Nejhezčí jsou samozřejmě ty od mojí maminky ;-) http://www.fler.cz/corazon, potažmo http://www.fler.cz/singadera).

Je toho mnohem víc, záleží také na rodině, do které pojedete a určitě na něco přijdete sami. 

pondělí 24. září 2012

Co si beru s sebou anebo co bude v Americe potřeba


Mnoho exchange studentů balení řeší týdny do předu, rozhodují se, co si vzít a co ne. Já jsem přesný opak. Balit jsem začal noc před odletem a jediné v čem jsem mněl jasno bylo, že to naházím do obří hokejové tašky, kterou jsem si za tímto účelem koupil. Nakonec to byl trošku zmatek, ale také jsem to zvládnul.

Takže, co tu vlastně mám?

Vzhledem k tomu, že jsem neměl představu, jaké možnosti nakupování tu budu mít, tak jsem si vzal skoro všechny slušný trička, co jsem měl doma. Pak mám troje kraťasy, dvoje plavky. Spoustu ponožek :-D Vzal jsem si i jedny džíny a dlouhý kalhoty – ale na Floridě to je spíš na parádu, než k čemukoli jinému.

Samozřejmě jsem nezapomněl na dárky, hygienu, nějakej deodorant a notebook, který mi tu později stejně ukradli.

Až si budete balit, nenervujte se a pamatujte si, že záleží hlavně na tom, kam jedete a kolik jste ochotní utratit za oblečení tady ve Státech. A opravdu se do dá stihnout za pár hodin, téměř v den odletu...

Možná to tak nevypadá, ale taška je opravdu obří... :-)

Co jsem od Ameriky očekával


Ano, čtete správně, v kategorii ještě před odletem je článek s tímto názvem. A důvod je jednoduchý – přeci jenom jsem tu už měsíc a co očekávám by nemělo smysl. Pokusím se tedy vylovit z paměti vzpomínky na mé představy o Americe a později se třeba dočkáte i článku o tom, jestli se mé iluze změnily, či potvrdily.

Předně jsem doufal, že se tu naučím anglicky (jako fakt ;-)) a pak jsem také chtěl prožívat to, o čem psali ostatní exhange studenti na svých blozích. Zdálo se mi to naprosto úžasné, cool, jak bych možná řekl a bral jsem to také jako únik z mého obyčejného života, v obyčejné zemi. Přeci jenom, stačí vyslovit Amerika a už máte hlavu plnou snů a představ a této přenádherné zemi.

Také jsem čekal, že prožiju spoustu dobrodružství, pokud možno budu co nejvíc cestovat a projedu co největší množství míst. To se mi snad splní, i když jich možná nebude tolik.

Ale mimo to jsem o tom vlastně nepřemýšlel. Tak nějak bláhově jsem se rozhodl, že by bylo super sem jet a tak jsem přemluvil rodiče a teď tady jsem. Rád bych měl nějaké pěkné důvody, ale nemám :-D.

Šlo spíš o pocity, které nejdou přesně vyjádřit, než o jednotlivé body na seznamu. Promyslete si, proč chcete odjet, aby vás to později nemrzelo (to není můj případ - zatím ;-)).

Na Americkou ambasádu, pro vízum do USA :-D


Pokud jedete do Ameriky poprvé, možná budete z vyřizování víza trošku nervózní. Co mě trápilo nejvíc, byl pohovor, a co by se stalo, kdybych vízum nakonec nedostal. Takovéto starosti jsou opravdu zbytečné. Vzhledem k tomu, že jste student a nejedete do USA pracovat, budete vyplňovat formulář J-1 a je to opravdu jen formalita.

Na předodletové schůzce dostanete oficiální formulář a dál také spoustu informačních papírů, jak si při vyřizování víza počínat. Už s tímhle balíčkem byste měli být za vodou, ale já popíšu mé osobní zkušenosti.

Nejdřív budete muset vyplnit online formulář DS-160, což vám zabere téměř dvě hodiny, a to i když budete postupovat velmi rychle. Jejich otázky jsou opravdu směšné, na všechno musíte podrobně odpovídat a perličkou byly věci typu: jste terorista, podporujete teroristické organizace, je cílem vaší návštěvy v USA prostituce, máte speciální chemický výcvik, byl někdo z vašich příbuzných terorista atd... Dále budete muset uvést konkrétní informace o vaší hostitelské  rodině, místě kde budete bydlet. Ptají se i na člověka, který za pobyt platil a dále musíte uvést jména rodinných příslušníků až do sedmého kolene :-D. Občas jsem ani nevěděl, co kam napsat a až později jsem se dozvěděl, že stačí uvést Does not apply.

Návod na vyřízení tohoto formuláře poslala Student Agenvy až v době, kdy jsem vízum měl dávno vyřízené ;-).

Do formuláře DS-160 jsem nahrál i svou fotku a nepotřeboval jsem tedy fyzickou kopii nosit s sebou na ambasádu, ale to jsem se dozvěděl, až poté co jsem si fotku nechal udělat – Američani vyžadují formát 5x5 a nejedná se tedy o běžné průkazové foto. Po úspěšném vyplnění si sjednáte schůzku v nejbližším možném termínu.

Na ambasádu jsem se vydal s mamkou (jako nezletilý jsem musel mít s sebou zákonného zástupce)  okolo osmé ráno – měl jsem schůzku na první možný čas ten den  (to abych nemeškal školu :-D) a zrovna lilo jako z konve, což byla docela smůla. Budova ambasády je největší v celé ulici a vjezd do ní kontroluje skupina policajtů, kteří pečlivě prohlížejí všechna vozidla. Naštěstí jsem šel pěšky.

Já jsem se suveréně pokusil projít dovntiř největšíma dveřma, co jsem viděl, ale byl jsem zastavený důležitě se tvářícím sekuriťákém a postaven do fronty lidí, kteří museli venku a na dešti čekat, než budou vpuštěni dovnitř. Nic příjemného, kdyby svítilo sluníčko, čekalo by se mi mnohem líp.

Tašky nám přejeli nějakým přístrojem, nejspíš na detekci trhavin a pak nás pustili do místnosti s přísnější ostrahou, než má většina letišť. Tam nám sebrali veškerou elektroniku, zavazadla a předměty, které by se daly považovat za zbraně. Abychom nebyli smutní, dostali jsme visačku na které bylo napsáno Guest a nějaké číslo.

Po schodech jsme se dostali do prázdné místnosti a tam jsem odevzdal svůj formulář, zaplatil 170$ za vyřízení víza. Pak jsem se už jenom posadil a vyčkával, až z interkomu uslyším své zkomolené jméno.

U přepážky si mladá a příjemná Američanka chvíli prohlížela můj pas, pak se zeptala, proč jedu do USA. Já se snažil odpovídat dlouze a zajímavě, ale teď už vím, že na tom ani nezáleželo. Nakonec mi vyjmenovala jednotlivé ročník americké střední školy – freshman, sophmore, junior, senior – a pak pronesla tu sladkou větu, kterou uslyší opravdu každý exchange student: Your visa is approved.

Pas jsem měl doma ještě ten stejný den – kurýrní služba je opravdu rychlá a spolehlivá :-).

Má host family/host dad


Byl jsem zrovna ve škole, když mi přišla sms od mamky Zavolej až budeš moct.  Byl únor, hrozně brzy na to, aby si mě vybrala hostitelská rodina, tak jsem o téhle možnosti ani neuvažoval. Samozřejmě, že jsem byl zvědavý, co po mně asi mamka chce, ale moje představy ani zdaleka nedosahovaly dokonalé skutečnosti.

Máš rodinu, je to na Floridě! vypálila na mě mamka okamžitě a já jsem chvíli snad ani nemohl odpovědět. Florida! Jeden ze dvou států, kam jsem si přál jet. Jaké jsem měl štěstí!

Ale, ozvalo se ze sluchátka a já se začínal bát, Je to jenom chlapík, co žije sám. Musíš potvrdit, že ti to nevadí.

Samozřejmě jsme o něm něco málo věděli, ještě předtím, než jsme se museli rozhodnout. Je školním psychologem, žije sám. Výhodou by bylo, že by na mě měl víc času, ale zato by mi chyběla typická rodina – hlavně nějaká host mum. Nakonec jsme usoudili, že je víc plusů, nežli mínusů.

Jasně že nevadilo, jediné o čem jsem se ujišťoval, jestli to je opravdu na Floridě a jestli se mi to nezdá. Takhle rychle obdržet rodinu, měl jsem ohromné štěstí. Přeci jenom ve Student Agency strašili, že pokud jí budeme mít o prázdninách, tak můžem být rádi.

Jenom okrajově bych se ještě zmínil, že možnost odmítnout jsem měl jako jeden z mála studentů, a to proto, že se jednalo o neúplnou rodinu. V normálním případě student přidělenou rodinu musí přijmout, a pokud jsou později problémy, má možnost kontaktovat lokálního koordinátora, který se poté najde rodinu jinou.

Během následujících pár dní jsem na mail dostal takzvaný Placement profile, kde jsou uvedeny veškeré informace o rodině a nechybí ani adresa domu – můžete si ho prohlédnout pomocí Google Street View. Dozvíte se také, do jaké školy budete chodit, kdy a kam máte přijet a jestli budete mít sourozence, domácího mazlíčka a kdo je váš koordinátor.

Dalším krokem bylo napsat email novému host fatherovi, se kterým jsem se mořil docela dlouho a psal jsem tam spoustu zbytečností, ale tak co, měl jsem rodinu a byl jsem nadšený. Tam jsem přiložil svůj skype a tak jsme si během následujícího týdne i zavolali, z čehož jsem byl později vykulený a nadšený zároveň.

A kde si to vlastně žiju? V městečku Valrico na Floridě, kousek od Mexického zálivu :-).

Předodletová schůzka AYUSA


Ať se to zdá jak daleko chce, tak jednou přijde čas vašeho odletu a ještě před ním předodletová schůzka pořádaná v době, kdy už většina studentů má své umístění. Většinou to je během května, nebo června a v Praze.

V podstatě se tam neřeší nic důležitého, a pokud z nějakého důvodu nebudete moct na schůzku jít, nic si z toho nedělejte. Jednalo se hlavně o návod, jak si vyřídit vízum – to je mimochodem hrozně jednoduchý, jenom oni to popisují složitě a nepřehledně – a poté povídání si s minulými exchange studenty, což bylo zajímavé, ale víc než o praktické rady šlo o jejich příhody a zábavné okamžiky.

A jak to tedy probíhá?

Přijedete na schůzku, dostanete balíček s informacemi, vodu a pak se posadíte a čekáte, než začne prezentace programu. Jakmile začne povídání, vy se neubráníte občasným pohledům na hodinky, přeci jenom se těšíte na vystoupení bývalých exchange studentů a jejich zážitky. Pak si do předem připraveného sešitu začnete kreslit obrázky a vůbec nedáváte pozor, asi jako ve škole.

Jakmile se vyřeší vízum a všechny informace, které jsou k tomu potřeba, následuje krátké představení vás 
samotných ve stylu Kam jedeš a s kým budeš bydlet. Takže pokud neradi mluvíte před více lidmi, připravte se na tohle.

Konečně se dostane na bývalé exchange studenty, kteří vám povypráví o svých zážitcích a patřičně namotivují a představí USA v tom nejlepším světle, protože to špatné už dávno zapomněli.

Odtamtud odjíždíte nadšení, ale o nic moudřejší. Těšíte se na váš pobyt ještě víc a v české škole zapomínáte dávat pozor :-D.

Single or double placement ve výměnném programu


Pokud se rozhodujete odjet, nebo už držíte přihlášku v ruce, možná vám pomůže takové menší zamyšlení nad touto otázkou.

Sdílet rodinu s jiným exchange studentem? Ano, nebo ne? Já jsem nad tímhle tedy přemýšlet nemusel, od začátku jsem měl jasno - chci být v rodině sám. Vy se nad tím pořádně zamyslete, než se rozhodnete zaškrtnout jednu, nebo druhou možnost.

Single placement, neboli umístění pouze jednoho exchange studenta do jedné rodiny, já považuji za lepší a to hned z několika důvodů.
  •  Budete v rodině jediný exchange student – budete mít víc pozornosti, víc možností s rodinou mluvit, poznávat je a komunikovat. Tím samozřejmě budete zlepšovat svou angličtinu a dělat velké pokroky.
  • Do školy půjdete sám za sebe (někteří to mohou brát jako nevýhodu – ale je to naopak) a opět se budete muset začlenit mezi americkou mládež, navázat nové vztahy a kontakty. Kdežto pokud byste byli s dalším studentem, nejspíše byste se bavili především mezi sebou a pokrok by byl pomalejší a hlavně bolestnější.
  • Nemusíte riskovat, že si s dalším studentem nebudete simpatičtí a nepovede to k rozbojům mezi vámi, jím a při nejhorším hostitelskou rodinou.


Double placement, neboli umístění s dalším studentem. Podle mě moc výhod neobnáší, snad jen že budete mít od začátku někoho, s kým se bavit a sdílet zážitky, ale to vám bude bránit v adaptaci na nové prostředí. A to je pravda – vím to z vlastní zkušenosti. V mé lokalitě jsou další exchange studenti (logicky) a jsou tu takové dvě holky – z Německa a Holandska.  Nežijí úplně spolu, ale jejich host mums jsou sestry, takže spolu tráví opravdu hodně času. A stalo se to, že se jim nelíbil první týden ve škole (to se nebude líbit žádnému exchange studentovi, věřte mi ;-)) a začali tak školu mezi sebou pomlouvat. Tím se vše ještě zhoršilo a nevím, jak je to s nimi teď, po třech týdnech od doby co jsme spolu mluvili. A pokud doufáte, že s vámi pokoj bude sdílet Čech, tak se pletete. Oni si dávají sakra pozor, aby na stejné škole nebyli dva exchange studenti ze stejné země.

Nakonec samozřejmě záleží jenom na vás, ale vzhledem k tomu že single placement není o nic dražší, doporučoval bych tuto možnost.

Dopis pro hostitelskou rodinu


Pokud čtete tenhle článek, tak jste možná také měli problém sesmolit nějaký kloudný dopis pro svou budoucí rodinu, kterou ani neznáte, nevíte, zdali adresátem bude mladý pár, starší muž, nebo paní. Také můžete narazit na rodinu s dětmi, možností je prostě spoustu a je tedy třeba napsat něco univerzálního.

Ať jsem hledal, jak jsem hledal, žádný článek na toto téma jsem nenašel a nakonec jsem si musel poradit sám. Tak jdeme na to :-).

Já osobně, jako většina studentů, jsem začal oslovením Dear host family a pokračoval jsem větou ve stylu „Dovolte mi představit se, abyste se lehce mohli rozhodnout, zdali bych mohl být součástí Vaší rodiny.“ Nevím, jestli to je zrovna nejlepší začátek, ale pokud si nevíte rady, můžete ho určitě použít, tím nic nezkazíte a zároveň si tak otevřete prostor k představení sama sebe a své vlastní rodiny.

Doporučoval bych se představit, napsat vaše jméno česky, a pokud má anglický překlad, můžete ho přidat do závorky. Ale jinak obecně platí to, abyste byli pyšní na své české jméno a nenechali se přesvědčovat k nějakým anglickým napodobeninám. Hned jako další věc jsem uvedl svůj věk a kolik mi bude, až přijedu – to aby host family věděla, kolik mi vlastně bude. Teď už vím, že by si to mohli přečíst v přihlášce, ale tehdy jsem nevěděl, co vlastně dostanou.

Hned jako další věc, jsem uvedl svou rodinu. „Let me start with my family, which is very important to me.“ (Nejprve představím svou rodinu, která je pro mě moc důležitá) Věřím, že je to téměř nejlepší úvod, jelikož vaše budoucí host family hledá někoho, kdo by se zapojil do jejich života, a pokud napíšete něco jako „I love video games, I spend hours playing it...“ (Miluju video hry a trávím hodiny hraním) nejspíše zas až tolik zájmu nevzbudíte. Pokud slavíte Vánoce, není špatné to uvést – nemusíte se tak dostat přímo do puritánské rodiny, ale Američany (většina věří v Boha, více nebo méně) to určitě potěší.

Když jsem se ptal svého host fathera, co ho na mém dopisu zaujalo nejvíc, tak odpověděl, že to jednoznačně byly knihy, které jsem četl. Já čtu hrozně rád a v mém repertoáru se objevují autoři jako Truman Cappote a Jack Kerouac, kteří rozhodně nejsou mezi americkou mládeží běžně čtené. Tímto vás nechci nabádat k tomu opsat tyto jména, pokud jste nečetli jejich knihy. Uvedl jsem to jako příklad toho, proč je důležité popsat své záliby a možná trošku přibarvit některé z nich.

Na závěr, těsně před rozloučením, bych možná napsal i pár řádek o vašem důvodu návštěvy USA a rozhodně bych se tam zmínil, že se zajímáte o jejich kulturu, protože na tu jsou oni velmi pyšní a rozhodně o ní budou hodně mluvit.

Já se rozloučil větou “I hope I will be the right person for your family!” (Doufám, že budu ten pravý pro vaši rodinu). Úplně nakonec jsem ještě rukou připsal With Regards a podepsal jsem se. Dneska, když jsem si půjčil originál dopisu od svého host fathera, tak jsem si všiml, že moje příjmení bylo zabělené. Je to z důvodu, že host family si vás má vybrat pouze na základě přihlášky, ne podle dodatečných informací, například z Facebooku.

Nevím, jestli vám to nějak pomohlo, ale teď je čas na zařizování pobytů a pár rad se bude určitě hodit. Berte to více jako takový stručný přehled toho, jak jsem ten dopis napsal já.

Výběr exchange Agentury + SLEP test


Nejdříve je třeba vybrat si agenturu, se kterou se na váš pobyt vydáte. Já jsem jednoznačně zvolil Student Agency, a to hned z několika důvodů. Nejenže jejich pobyty vycházely cenově nejlépe, ale také jsem na internetu nenarazil na žádné negativní zkušenosti a zážitky. Věřím, že jsem zvolil dobře – ale vybízím vás hledat – třeba se dá najít něco lepšího/levnějšího. Přeci jenom už je to rok od doby, kdy jsem se rozhodl odjet.

Poté co si naleznete agenturu v Čechách a sjednáte si schůzku, budou vám představeny jednotlivé programy v USA, se kterými můžete jet. Mně doporučili AYUSU, organizaci která výměnné pobyty pořádá už dlouho a podle internetových diskuzí je na ní spolehnutí. Letos ve Student Agency nabízejí ještě CIEE a CETUSA. Výhodou CIEE je třídenní orientace v New Yorku, kam jedou všichni studenti najednou a až poté se rozlétají do svých rodin. Ale zato prý mají smlouvy s horšími školami, ale nevím. Toto jsou jen informace, které jsem dostal u Student Agency.

Jakmile máte zvolený program a probrané všechny podmínky, následuje další část a tou je SLEP test. Jedná se o velice lehký kvíz formou předem připravených odpovědí. Skládá se ze dvou částí – poslech a čtení a oboje je opravdu primitivní. Na obrázku je například mrakodrap a v poslechu uslyšíte A) Auto, B) Jablko, C) Dům, D) Pes a to ještě velmi zřetelně. Některé části testu jsou samozřejmě obtížnější, než tato, ale ve výsledku byste s tím neměli mít nejmenší problém, pokud jenom trošku umíte anglicky. A aby to nebylo moc těžké, tak jsem test dělal v konferenční místnosti, kde jsem byl úplně sám a mohl jsem používat slovník na telefonu, nebo poslech přetočit, pozastavit anebo poslouchat pořád dokola. Časový limit mi nedali, jen ať jsem s tím hotový do zavíračky :-). Jak vidíte, není se čeho bát.

Po úspěšném vyplnění testu (a můžu vám zaručit, že uspějete) dostanete přihlášku, neboli Student Applicaion, kterou budete muset pokud možno co nejrychleji odevzdat. Ale pozor, jedná se o několik desítek stránek, kde je třeba psát i slohy a hlavně dopis vaší budoucí hostitelské rodině. O tom v podrobnějším článku.

Jakmile vyplníte přihlášku, následuje další pohovor ve Student Agency, který v mém případě probíhal velmi laxně. Mladý muž, co se mnou měl dvě hodiny mluvit (bylo tam přímo okýnko, kde bylo třeba zaškrtnout, že pohovor trval nejméně okolo dvou hodin) se po třech otázkách usmál a řekl: „Ty anglicky umíš dost dobře, já to pak dopíšu.“ A tím jsem oficiálně vstoupil do programu a už jsem mohl jen čekat na hostitelskou rodinu.

Přístup zde v Česku je obecně velmi volný – přece jenom jste jejich zákazník a oni dostanou peníze, jen pokud odjedete, nemělo by tedy smysl studenty zbytečně trápit, jelikož realita v USA je pak úplně jiná a jestli jste v testu měli 35 nebo 97%, na tom už v praxi tolik nezáleží. Věřte mi, po příjezdu budete ještě vzpomínat na chlapíka, co vám řekl, že mluvíte dobře. Hlavně první dny, kdy vše bude nové a zmatené.

Doufám, že jsem tímhle článkem trošku poodhalil tajemství, jak takový pobyt zařídit a ukázal, že se opravdu není čeho bát a vše se dá vyřídit rychle a pohodlně.

Výměnné pobyty do zahraničí


Určitě jste už někdy slyšeli o výměnných pobytech do zahraničí, především do USA, za cílem naučit se anglicky a poznat novou kulturu. Pokud byste se chtěli dozvědět něco víc, pokračujte ve čtení.

Já sám jsem o této možnosti věděl poměrně dlouho – můj učitel angličtiny byl exchange studentem. Ale když mi o tom vyprávěl, neměl jsem ani tušení, jak by se takový pobyt zařídil, co je potřeba udělat pro to, být exchange studentem a také kolik to vlastně stojí. Tehdy jsem si vše vybarvoval neuvěřitelně obtížně, ale ono to tak není. Začal jsem se o pobyty více zajímat a šlo to raz dva.

Takže co to vlastně výměnný pobyt je?

Jedná se o devíti až jedenácti měsíční stáž v různých zemích celého světa, které se později liší podle jednotlivých agentur a zvolených jazyků. Často se říká, že je to roční záležitost, ale vzhledem k tomu, že sem jedeme za akademickými účely (:D) tak je to opravdu jen školní rok a pár dní předem a potom. A ve výsledku to není zas až tolik času.

Výměnný pobyt není zcela správný název, jelikož do mé rodiny v Česku nikdo nepojede, ale název se nejspíš ujal a je tedy používán.

Nevím, za jakými cíly sem chcete jet vy, ale já se chtěl naučit anglicky a hlavně, zažít takový ten americký život, jaký známě z filmů a seriálů. Realita je bohužel poněkud jiná, podíl na tom má zákaz řízení auta a s tím nemožnost se kamkoli dopravit sám. Tím, že se sem vydáte, se stanete hrozně závislými na lidech s autem.

Na cestu jedete úplně sami, nikdo vám nepomůže a nikdo za vás nebude mluvit, či překládat. Ale v jazyku není takový problém, to poznáte sami. Většina Američanů je ochotná zopakovat to, co řekli, pokud jste nerozumněli a ještě se k tomu na vás usmějí. Ale kdo ví, co si o vás pak myslí  ;-). Největší překážkou je tedy to, že na tak dlouhou dobu opustíte svou rodinu a v kontaktu s nimi jste pouze pomocí internetu, případně telefonu. Během celého pobytu se nesmíte vrátit do své země a rodina, či přátelé vás nesmí navštívit zde.

Je zde víc způsobů, jak se do Ameriky vydat, ale exchange program je asi tou nejlepší možností. A pokud se ptáte na kolik takový pobyt výjde, je to okolo 250 000, ale za rok života zde to tolik není.