Tak a je to tady,
den kdy uvidím svou rodinu naposledy na dalších deset měsíců.
Na letiště jsme
se vydali okolo desáté ráno, poté co jsem si dobalil svou obří tašku (ano,
pořád jsem neměl sbaleno, ani v den odletu) a s radostím jsem si dal
tři cheeseburgery, protože jsem do sebe ráno nemohl nic dostat. A ukázalo se to
jako docela dobrý nápad, protože jsem pak dlouho nic nejedl.
Na letišti je
novinkou self check-in, kde
naskenujete do takové mašinky vaši letenku, nebo opíšete příslušné číslo, ale
ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, palubní letenku do USA jsem z toho
nedostal – prý protože mi ještě nebylo osmnáct.
Vyhledal jsem
teda pomoc letušky a dostal jsem se k části odbavování, kde jsem už
dopředu mohl říct, že letím do Států. Letištní asistentka, která byla odněkud
z východu a její češtině jsem skoro nerozumněl, se mě začala
s formulářem v ruce vyptávat, jestli jsem si balil kufr sám, nebo
jestli s ním někdo přišel od té doby do styku. Také jsem byl upozorněn, že
už od nikoho nemám přijímat žádné dárky – mohlo by se jednat o výbušinu a
v minulosti už se takové případy staly. Atd, atd... Otázek bylo doopravdy
spousta a většina z nich neměla žádný smysl. Úplně nakonec chtěla vidět
můj formulář J-1 a pak mě konečně pustila dál.
Přes tuhle
kontrolu jsem se dostal až k samotnému odbavení, kde mi vytiskli palubní
letenky – z Prahy až do Tampy (přestupovat budu v New Yorku na JFK –
jednom z nejrušnějších a největích letiští na světě ;-)) a převzali si mé
zavazadlo. Samozřejmě, že bylo těžší, než byl povolený limit (23 kilogramů) a
tak jsem musel asi tisícovku doplácet. Hlavní ale bylo, že jsem se těžkýho
kufru zbavil a nemusel jsem ho dál vláčet.
Jen s batohem
jsem se procházel po letištní hale, stále jsem měl víc jak dvě hodiny a tak
jsem si užíval poslední chvíle s rodinou. Zhruba po půl hodině jsme pomalu
zamířili k celní kontrole, odkud už jsem musel sám, za dalším dobrodružstvím.
Ještě že jsem netušil, co mě vlastně čeká, jinak bych se na to vykašlal a
schoval bych se mamce pod sukni :-D.
Nakonec už bylo i
toho postávání před celní kontrolou dost a tak jsme se rozhodli se definitivně
rozloučit. A bylo to těžší, než jsem si myslel. Najednou se mi ani pryč
nechtělo a pobyt jsem nepovažoval za až tak dobrý nápad.
Bez problémů s
celníky jsem se dostal do duty free
zóny a naposledy zamával rodičům. Pak už jsem se vydal najít svou bránu, abych
všechno stíhal. Tam mě měla čekat další kontrola, ale já si nebyl jistý, zdali
jsou za touto zónou záchody (lety do Ameriky jsou na úplném konci terminálu T1,
kde je vyhrazen specielní prostor se zvýšenou ostrahou) a tak jsem se asi
hodinu procházel po zbytku terminálu, nakukoval do obchodů, nudil se a
posedával na lavičkách. Bylo asi 12:10 a já odlétal až ve 13:25, měl jsem tedy
stále dost času.
Celou dobu, kdy
jsem se nechystal do toho prostoru vstoupit, byly oba vchody naprosto volné a
prošel bych během pár vteřin, ale jakmile nastal čas mého odletu, vytvořila se
obrovská fronta a já musel čekat nejméně dvacet minut.
Na letadlo jsem
se dostal poměrně rychle, usadil jsem se a chvíli si četl knížku, kterou jsem
si vzal z domova. Byl jsem na chvíli spokojený, že následujících osm hodin
nemusím nic dělat, hledat anebo se nervovat, jestli všechno stihnu.
Take off proběhl hladce, ani jsem si pomalu nestačil všimnout, že jsme ve vzduchu.
Nevím, jestli jsou to jenom
vzpomínky, ale jasně si pamatuji, že když jsem létal jako malý, tak mě ta
rychlost potřebná ke vzlétnutí tlačila do sedadla a zaléhaly mi uši. Tentokrát
se nic takového nedělo. Škoda, docela jsem se na to těšil ;-D.
Na palubě se toho
nejdřív moc nedělo, ale pak mě paní sedící vedle mě oslovila, jestli jsem prý exchange student, tak jsem řekl, že ano.
To jsem totiž netušil, o čem mi začně vyprávět a rozhovor opravdu začal velice
nevině. Otázky typu kam letím, jestli se těším atd. Paní byla ruská američanka
a i já jsem mluvil anglicky líp, ale snaha se cenní, že?
A věříš v boha? Zeptala se mě po pár minutách rozhovoru. Moje
odpověď byla záporná a tím jsem se vystavil téměř dvouhodinovému proslovu o
bohovi, Ježíši a o tom, jak se za mě obětoval. Perličkou na dortu bylo, když se
mě paní zeptala, jestli chci přijmout boha, jako svého pána a že jsem posedlý
ďáblem, který mi našeptává, že bůh neexistuje. Opět jsem odpověděl záporně,
načež se milá paní urazila a po zbytek letu se mnou naštěstí nemluvila.
Jídlo na palubě –
těstoviny s kuřecím masem a rajčatovou omáčkou, byly poměrně dobré, ale
porce byla šíleně malá, takže jsem měl hlad. A teď si vzpomeňte na ty
cheeseburgery, no nevím co bych dělal, kdybych si je ráno nedal :-D. Po tomto
obědě jsem se pokusil chvíli spát, aby mi let rychleji utekl – filmy
v letadle se nedaly sledovat, jelikož polovina televizí byla nefunkčních a
hrálo mi jen jedno sluchátko. Potom, co jsem nemohl spát, jsem to vyřešil
sledováním iPodu, kde jsem měl hlavně animovaný komedie z doby, kdy jsem
iPod dostal, ale i tak to byla příjemná změna monotóního letu. Měl jsem sedadlo
do uličky, nemohl jsem tedy sledovat okolí...
Letuška nám
každému dala dva formuláře, které bylo ještě před přistáním třeba vyplnit,
abychom mohli v klidu projít celní konrolou. Naštěstí jsem na to byl
připravený, měl jsem i propisku, tak jsem to měl hotové za pár minut. Konkrétně
se jednalo o formuláře I-94 a 6058B a pokud jenom trochu umíte
anglicky, není s tím problém. Opět se zde ukazuje, že jedu do USA, jelikož
se ptají na to, jestli náhodou nepašuju zemědělskou půdu.
Chvíli před
přistáním jsme dostali zmrzlinu a sandwich – opět platí to, že jídlo bylo
dobré, ale neskutečně malé porce, takže jsem se moc nenajedl. Letadlo dosedlo
hladce a ještě dřív, než mělo. Bylo zhruba 16:00 a můj let do Tampy měl odlétat
až ve 20:05, měl jsem tedy spoustu času na to všechno najít a vyřídit.
S úsměvem na tváři jsem prošel letištěm, které vypadalo velice staře a
neudržovaně, až k další celní kontrole.
Tam jsme byli
seřazeni a já se dal do řeči s jedním Čechem, který odlétal dál do San
Francisca na dovolenou, tuším že za svými kamarády. Bylo příjemné a
povzbuzující si s někým popovídat a ještě se ujistit, že jsem výše zmíněné
formuláře vyplnil správně. Dostal jsem se až k celníkovi, kontrolujícímu
oba formuláře a mé vízum. Netvářil se moc příjemně a já se mu ani nedivím,
jelikož na letišti byla právě porouchaná klimatizace a v sále příšerné
vedro. Ukázalo se však, že poměrně příjemný je, vše se vyřídilo docela rychle a
já mohl pokračovat. Jediný problém, co měl, bylo přečíst mou jedničku, ale po
chvilce snažení jsem mu to vysvětlil.
Našel jsem pás na
výdej zavazadel a čekal, nervózně pozoroval dlouhou frontu lidí, která se
postupně tvořila a pokukoval na hodinky, zdali mám stále své tři hodiny na
přestup. Měl jsem je, ale nakonec se všechno ukázalo být trošku jinak. A
složitější.
Moje taška
přijela mezi prvními, tedy z našeho letu a tak jsem se postavil do fronty,
která se točila kolem většiny pásů a nakonec byla dlouhá až několik set metrů.
Za mnou stála řečná Američanka a netrvalo dlouho, než si všimla mé hokejové
tašky a hned se se mnou dalo do řeči a jestli prý hraju hokej. Tak jsem říkal,
že ne a vysvětlil jí, že jsem exchange student a na rok jedu žít na Floridu. To
jí hned nadchlo a hned se začala vyptávat a chválit mě, jak jsem statečný. Co
mě překvapilo, ale teď už bych se nad tím ani nepozastavil, byla její poznámka
„No doufám, že tvůj hostfather podporuje Obamu.“ Oni tu prezidentskou kampaní
vážně žijí a pečlivě to všechno sledují. Tehdy jsem si myslel, jaké mám štěstí,
že můj let je až za 2 hodiny, jelikož této paní už dávno odletěl a stejně
musela vyčkávat.
Konečně jsem se
dostal přes kontrolu zavazadel a podle obří cedule Luggage drop off jsem
zamířil do další části letiště. Prošel jsem skleněnými dveřmi a uviděl jsem
další frontu a spoustu zmateně pobíhajících letušek. Nevěděl jsem o co se
jedná, ale když se mě jedna z nich zeptala, kam letím, tak jsem si
pomyslel „No doprdele...“ a po mé odpovědi, že do Tampy, mi řekla, že je můj
let zrušenej a ať se postavím do řady. Já tam stál s otevřenou pusou,
odběhla dřív než jsem se stačil dál na něco zeptat a tak jsem se rozklepanej a
netušící co dělat, postavil do další řady a zahájil čekání. V duchu jsem
si stále opakoval „A kurva...“
Lidi co stáli za
mnu – starší pár – také letěli do Tampy a tak jsem je oslovil, s tím, že
moc nevím, co se děje a jestli by mi to nějak neobjasnili. A nakonec se to
ukázalo jako vynikající krok, který mi vše jenom ulehčil, čímž nechci říct, že
to bylo o něco méně znervózňující.
Letušky nám
přinesli vodu a já jsem zkontaktoval svého host-fathera, aby pro mě zbytečně
nejezdil na letiště, když tam nepřijedu. Tomu předcházelo zběsilé schánění
americké předvolby, jelikož jsem si jí do telefonu neuložil a neměl jsem ani
tušení, že je to +1. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát a na všechno se
vykašlat. Bylo jasné, že pokud má být v New Yorku bouřka a budou zrušené
lety, schytám to právě já.
Když na mě přišla
konečně řada, nabídla se ta paní, že půjde se mnou a kdyžtak mi pomůže a
všechno dovysvětlí. První, co jsem zjistil, bylo že dneska večer se nikam
nedostanu, neodlítaly žádný letadla. A jako další, že nevědí co se mnou dělat.
Nebylo mi 21 – neměl jsem možnost jít do hotelu a bylo mi víc než 15 a už mě
nepustili do specielních pokojů přímo na letišti, připravených pro mladistvé.
Opět jsem si opakoval všemožné nadávky a viděl jsem se na letištní lavičce,
možná zavražděnýho a okradenýho :-D.
Vyřešilo se to
tak, že se ta paní nabídla, že si s manželem vezmou dva pokoje a jeden mi
nechají. Tak jsem souhlasil, rád, že nemusím strávit noc na letišti – opravdu
to poslední, co bych si přál. Vyšli jsme do New Yorské noci a počkali na našeho
řidiče, který nás zavezl až do hotelu. Předtím jsme si ještě koupili sandwich
za peníze od letecké společnosti, takže jsme měli jídlo s sebou.
Hotel byl docela
hezký, ale na okraji NYC, takže jsem toho z města moc neviděl (maximálně
tak dopravní zácpu a pár žlutých taxíků :-D) a navíc jsem byl unavený, takže
jsem moc nic nedělal a radši jsem šel spát, abych tenhle den měl za sebou a
nemusel se o nic aspoň těch pár hodin starat. Ještě jsem si prohlídl letenku a
zjistil, že nám dali místa v první třídě. Super, aspoň nějaký plus takhle
složitýho dne.
Můj hotelový pokoj, výhled nebyl nic moc :-D...
Ráno nás hromadně
odvezli na letiště a tam jsem měl opět problém s self check-in a tak jsem vyhledal pomoc jednoho z úředníků a
krátce na to jsem se společně s tím starším párem vydal směrem
k bráně. Za peníze, co jsem dostal na snídani, jsem si koupil lahev Mt.
Dew a balíček bonbónů. V letadle jsem dostal salát s kuřecím masem,
na porcelánovém talíři a s opravdovým příborem. Po jídle jsem usnul, aniž
bych se o to pokoušel a probudil jsem se až někde nad Tampou.
Pomalu jsme
začali přistávat, já pozoroval roztroušený čtvrti americkejch baráků, co jeden
vypadá jako druhej a také spoustu jezer, jezírek, potůčků a obecně vody. Přeci
jenom se nacházím v bažinaté oblasti, tak mě to ani nemělo tolik
překvapit. Rozhodně to ale nevypadalo tak, jak jsem si Ameriku představoval.
Bylo to takové moc obyčejné, ani ten pocit nedokážu vysvětlit.
Po přistání jsem
se rozloučil se svou hotelovou rodinou
a setkal se se svým host-fatherem a konečně jsem měl odlet za sebou. Hnedka
jsem dostal tričko a čepici s motivy místního fotbalového týmu a pak už
jsme se vydali domů a o tom zase někdy jindy.