pátek 22. listopadu 2013

Zahradničení

Můj kamarád Jesse a já máme rádi přírodu, organické, doma vypěstované jídlo a zahradničení. No a tak jsme se rozhodli, že si malý záhonek vybudujeme. Jediný problém byl, že na Floridě toho mimo zimu (která je často jako naše léto) moc neroste. Je tam moc teplo, ostré slunce všechno spálí a půda je samý písek...



Začali jsme tím, že jsme nakoupili spoustu semínek, hlínu a od všech příbuzných nabrali kartóny od vajíček. Když jsme to měli pohromadě, mohli jsme začít :-).

Koupili jsme si semínka rajčat, dýní, petržele, pažitky, bazalky a kukuřice. Všechno jsme si to rozložili na terasu a dali se do sázení. A i když jsme měli vedle sebe položené obaly od všech semínek, padalo na nás mnoho podezřívajících pohledů. Jesseho sestra například přišla, podívala se na nás a hned řekla: "Proč ti Matěj pomáhá zahradničit?" A odpověď, že mě to baví, jí neuspokojila...



Nakonec si nás Jesseho maminka vzala stranou a vyslýchala nás. Mezi jejími ozázkami figurovaly věci typu: "Přísahej, že to není nic nelegálního!" nebo: "Doufám, že to opravdu je jenom zelenina."

Pokud se ptáte, co je pravda, tak Vám můžu přísahat, že opravdu šlo jen o zeleninu a bylinky. Trávu bychom si v Americe pěstovat neodvážili ;-D.



Nakonec jsme si koupili i pár vzrostlých keřů chilli papriček a pak jsme si z úrody dělali quesadillas (tortila se sýrem, šunkou a další náplní) a hrozně si na tom pochutnali. Ze semínek se nejvíc dařilo dýním, rajčata nám uschla a bylinky dopadly podobně :-(.



Zkusmo jsem vysadil bylinky i u Kena a dokud jsem je měl pod dohledem, docela se jim i dařilo. Jak vypadají teď nechci ani vědět :-D.

neděle 10. listopadu 2013

Učitel v banánovém kostýmu

Učitelé ve škole vybírali od studentů peníze na charitu a pár z nich si z toho udělalo velkou soutěž. Ten kdo vybere nejvíc bude celý den učit v banánovém kostýmu. Možná Vám to přijde jako trest, ale nic než takováhle šaškárna nemohla děti motivovat k příspěvkům ;-).

Samozřejmě, že můj oblíbený profesor mister H se téhle soutěže zůčastnil. Sám jsem mu pár drobáků dal, jenom abych ho viděl učit jako banán. Nějaký anonymní student/ka dokonce daroval/a několik set dolarů - všechny peníze co si vydělal/a za několik týdnů hlídání dětí. Sám jsem byl překvapený, kolik se mému profesorovi podařilo vybrat peněz. Bylo to hodně přes 2,000 dolarů za dva týdny.

Mister H tedy vyhrál a přišel jako banán. Tady je fotka, tak snad vás pobaví :-).


čtvrtek 24. října 2013

Zakázané věci

Vzhledem k tomu, že by tyhle zážitky jednotlivě netvořily dostatečně obsáhlý článek, rozhodl jsem se je všechny smíchat dohromady.

Tetování

Už dlouho jsem toužil po tetování a když přišly mé sedmnácté narozeniny, rozhodl jsem se rodiče k nějakému menšímu obrázku přemluvit. To šlo poměrně jednoduše, mamka mi to odkejvala hned, táta potom co jsem si vybral motiv.
Teď ale přišla na řadu těžší část celé věci - přesvědčit Kena. Tetování, piercingy a podobně byly proti pravidlům AYUSY a čekal jsem, že mi to teda můj host dad nekompromisně zakáže. Nestalo se tak! Stačilo mu to jen říct, mamka mu napsala email s tím, že souhlasí a šel jsem.
Nejdřív jsem měl na předloktí jenom indiánského orla, ale později jsem si nechal dodělat ještě vlka a symboly na vyplnění. Mám teď kérku přes celou ruku a moc se mi líbí. A není to jenom obrázek z katalogu - oboje mi designoval táta a jedná se o originální práce, které nido jiný nemá. Navíc je to hezká vzpomínka na USA :-).



Jablečné víno

Alkohol byl také AYUSOU zakázaný. A nejen to, bylo velice těžké ho jako nezletilý koupit. Přesto jsem se tam několikrát napil a chodil na párty. Tam se teda pilo nejvíc pivo ve třetinkách a když jsem si ty plechovky dal čtyři a nic mi nebylo, koukali se na mě skoro jako na zvíře. Oni už se po pěti váleli na zemi :-D.
Jednou jsme se s kamarádem Jessem rozhodli vyrobit si vlastní nápoj. Na internetu jsme si našli recept - bylo to poměrně jednoduché a ingredience nebyly nijak drahé. Jednalo se o jakési jablečné víno/mošt. Byl potřeba jablečný džus, spousta cukru, droždí a trocha skořice. Všechno se to smíchalo dohromady, uložilo do průhledné nádoby a nechalo několik dní kvasit.
Výsledek nebyl špatný, když se přidala další skořice a cukr, chutnalo to docela dobře.
A bylo to dost silný :-). Dokonce to ochutnala i Jesseho maminka a přisvědčila, že to opravdu není to nejhoršǐ, co kdy pila.

Řízení

No tak řídit jsem taky nesměl, asi kvůli pojištění, ale i tohle pravidlo jsem porušil. Do teď se divím, jaktože na to všechno nepřišli a já tam zůstal až dokonce.
Řídil jsem několikrát, a to ne jenom na parkovištích - občas jsem projížděl sousedstvím a jindy i kousek ke kamarádovi domů. No s automatem to je opravdu lehké a není se teda čeho bát.

středa 16. října 2013

"Zábava" v obchoďáku

Jednou jsme měli jít s kamarádem do kina, na film A haunted house, ale když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že je přístupný až od 17. Chrisovi sice bylo osmnáct, ale já měl mít sedmnácté narozeniny až za dva týdny. Nebyli by to typičtí Američané, kdyby mávli rukou a na film mě pustili.

Nic jiného, co by stálo za shlédnutí a bylo přístupné i pro mě, nedávali. Museli jsme teda vymyslet náhradní plán. Naštěstí byl docela blízko, jen přes velice rušnou ulici, velký obchodní dům. Vydali jsme se teda tam.

Bez přechodů jsme se na druhou stranu dostávali jenom těžko, ale nakonec jsme to zvládli bez těžkých zranění ;-).

V mallu jsme se nejdřív šli najíst - byly tam jenom fastfoody a tak jsem si dal hamburger s hranolkama. Od minule jsem zapomněl, jak mastné jídlo Chick-Fil-A má a opět jsem se zapřísahal, že už si ho nikdy nedám (nestalo se tak...).

Nejdřív jsme si celý obchoďák prošli a jenom tak koukalipo obchodech, povídali si o posilování a holkách, ale nakonec jsme se rozhodli, že si půjdeme vyzkoušet nějaké oblečení. No prostě jsme se začali chovat, jako uječený blondýny :-D.



Hadry jsme vybírali podle barev - většinou šlo o růžovou, nebo tyrkysově modrou. Dalším kritériem byla lesklost a upnutost látek. Vždycky jsme si něco takového vzali na sebe a šli se vyfotit před zrcadlo.

Vrchol nastal, když jsme šli do Abercrombie a vzali si krátké růžové kraťásky. Šli jsme se zeptat prodavaček, jestli nám to sluší, ale byl tam jenom jeden chlap. Ten se ale usmál, vzal vysílačku a zavolal své kolegyně ze skladu. Holky přišly, začaly se hrozně smát a řekly, ať to radši vrátíme.

Právě tohle se mi na Americe hrozně libí - tady doma by nás vyhnali, mračili se a jinak nám nadávali. Tam to vezmou s humorem a zasmějí se :-).

Myslím, že na youtube je dokonce i video jak se jich jdeme zeptat. Právě proto,že můj kamarád chtěl být slavným komikem, jsme tuhle šaškárnu podstoupili :-D

sobota 12. října 2013

Austin - Texas

Jak asi víte, můj host dad má nevlastního syna Jona, který pracoval jako instalátor grafiky na auta (takový ty velký samolepky místo potisku) a jednoho dne dostal zakázku v Texasu. Přesněji ve městě Austin. Vzhledem tomu, že tentokrát šlo pouze o odstarnění té samolepky, vzal mě a Kenova vnuka s sebou. Měli jsme mu pomáhat.

Cestu jsme plánovali začít už brzo ráno, ale Jon zaspal a odjíždeli jsme tak okolo poledne. No bylo to pořádné spoždění a na radosti to nikomu nepřidalo. Museli jsme jet bez přestávky, na plánovanou pauzu by nám totiž nezbyl čas. Naštěstí jsem nemusel řídit ;-).



Vzdálenost 1,150 mílí jsme měli před sebou, Ken nám zabalil svačinu a nastartovaný Prius nebylo skoro slyšet. I když je v Americe benzín levný, přišlo nám vhod za něj alespoň trochu ušetřit. V autě byly docela ucházející repráky a tak jsme celou cestu měli o zábavu postaráno - většinou jsme poslouchali country, nebo rap a při obojím jsem docela trpěl :-D. Můj styl to opravdu nebyl.

Projížděli jsme celou Floridou, skrze Alabamu, přes Lousianu, kouskem Mississippi a nakonec až do Texasu. Tyhle jižní státy vypadaly všechny stejně - bažina a stromy se spustou lišejníku. Snad jen Texas se trochu změnil - figurovaly tam vyprahlé pláně a vysoká, tuhá traviska.



Hrůzu z hudby jsem ale zaháněl zábavnou konverzací a různými vtípky. Užil jsem si to a nasmál se. Naše témata zahrnovala velkou škálu - od holek, přes sport až po školu. Cestou jsme jedli ve fastfoodech, pili energetické nápoje a bojovali s únavou. Když jsme konečně dojeli, dopřáli jsme si pár hodin spánku v motelu kousek za městem. Jednalo se přesně o ten typ ubytováni, co ho znáte z filmů - nízká podlouhlá stavba, jeden malý pokoj vedle druhého s velkým oknem vepředu.

V Texasu mě čekalo docela velké překvapení - jedna benzínka/obchod se jmenovala 'U hrušky'. Samozřejmě, že jsme museli zastavit - chtěl jsem se podívat, co je to zač. A opravdu se jednalo o Čechy, kteří začali poměrně úspěšně podnikat. Prodávali trička s nápisy 'Czech Republic' a tak dále. Jaká náhoda, že jsem se tam dostal, co? :-)



I když se zrovna v tu dobu konal v Austinu velký hudební festival, neviděli jsme z něj téměř nic - pracovali jsme od tří ráno a před odbědem jsme už zase byli na cestě domů. A zbylý čas jsme opravdu jen doháněli spánek.

Práce samotná šla dobře od ruky - i když to bylo ve né zrovna příjemnou hodinu. Ten karavan byl sice velký, ale samolepka šla domů téměř sama. Tedy pokud se trochu ohřála propanbutanovou pochodní. Hotovo jsme měli před polednem - stačilo jenom vrátit vypůjčený žebřík a mohli jsme jet domů.



Na závěr bych snad jen zmínil, že Američani opravdu vidí vzdálenosti jinak. Nám by se vůbec nevyplatilo jet takovou dálku kvůli jedné zakázce. Přece jenom strávit tolik času v autě není nic příjemného a zisk nebyl dostatečně velký aby konpenzoval útrapy spojené s cestou.

Přesto jsem rád, že jsem takovýhle výlet/brigádu absolvoval, viděl jsem kus světa :-) a pár dolarů za práci bylo fajn.

neděle 5. května 2013

Mám průser :-D


Jednou jsem si to přeskakování hodin odchytat musel. V pondělí jsem se rozhodl nejít do hodiny,
užít si druhého oběda a bavit se s kamarády. Za chvíli odjíždím a přišlo mi prostě důležitější
být s kamarády, než čas trávit na hodině, která mi nic nepřináší. Z angličtiny, nebo světových
náboženství bych se nikdy neulejval. Všechno šlo skvěle.

V pauze mezi dvěma obědy jsem si postál na záchodě s dalšími třemi lidmi. Zdaleka nejsem sám.
Dělá to každý. Jakmile zazvonil zvonek, vyběhl jsem ven a šel se sejít s kamarádkou. Procházeli
jsme se po chodbách a povídali a než jsem se nadál, tak zazvonil zvonek. Tentokrát na šestou
hodinu. A do té jsem musel.

                                         Školní knihovna :-)

Všechno vypadalo v pohodě, tedy dokud jsem na chodbě nepotkal tu učitelku, jejíž hodinu jsem
přeskočil. Zastavila mě, zeptala se proč. Bylo mi celkem jedno, co si mi stane, tak jsem jí řekl, že
jsem chtěl být s kamarádama. Ona se naštvala a poslala mě do té kanceláře.

Teď musím pomáhat v jídelně, 5 dní, ale vždycky jenom tak na deset minut. Není to nic moc
hroznýho. Je mi to fuk.

                                         A moje boty :-D

Později jsem ale zjistil, že jedna osoba v té hodině mě viděla předtím ve škole a rozhodla se
to na mě vykecat. Nemusím zdůrazňovat, jak naštvaný jsem byl. Učitelka proto celý zbytek
dne chodila z jedné třídy, kde jsem měl hodinu, do druhé, tedy dokud mě nechytila. Opravdu jí
nemám rád.

čtvrtek 18. dubna 2013

Jak jsem se málem dostal do problému


Hodně lidí ve škole nechodí do hodin a místo toho se jenom tak courá po chodbách, nebo si užívá další oběd (jsme rozdělení do dvou skupin - první a druhý oběd). Říká se tomu skipping a já jsem to udělal jen jednou. Ale to mě zrovna nechytli, takže pšš ;-).

Tentokrát jsem doprovázel jednu svojí kamarádku do hodiny, která byla na druhém konci budovy. No, než jsem tam došel, tak zazvonil zvonek. A já musel zpátky. A cestou se mi chtělo na záchod, tak jsem tam zastavil. To mě zdrželo ještě víc.

A aby toho nebylo málo, tak jsem potkal další dvě kamarádky (co jsou ve stejné hodině jako já) a že se jim prej nechce učit se. Mně se taky nechtělo, a tak jsme dvakrát obešli školu a pomalu zamířili do hodiny. Bylo asi 15 minut po zvonění.

                               Moje škola... Podívejte se na ty krávy, jsou všude!

Do třídy jsme samozřejmě vešli jako naprostí machři, neomluvili jsme se a jenom si sedli. Učitelka se naštvala a vzala si nás na chodbu. Tam nám vysvětlila, jak je naštvaná, že máme pozdní příchod. Já se skoro začal smát, protože v té hodině opravdu nic neděláme. Bohužel náš dobrý učitel na novinařinu odešel a tahle nová toho ví míň, než my.

Ve zkratce – poslala nás do kanceláře, kde nám řekli, že to není jejich problém a ať si to vyřešíme s ní. Naše vysvětlování ale neposlouchala...

Dopadlo to tak, že nám napsala jakousi poznámku, které nikdo neřeší. A zástupce ředitele, který takovýhle problémy řeší, mi při obědě nabídl trochu jeho brambůrků pod podmínkou, že už nebudu chodit pozdě :-).

neděle 14. dubna 2013

Běžný den Exchange studenta


Mě by takovýhle článek určitě zajímal, když jsem byl doma, a tak o svém běžném dni také napíšu. Tady to je :-).

Ráno mi zazvonil budík, 5 ráno. Rozsvítil jsem světlo, vzal mobil a zkontroloval email. Přečetl jsem si povzbuzující citát a pak jsem došel do koupelny. Studená sprcha mě sice probrala, ale taky rozklepala, protože klimatizace byla puštěná celou noc a v baráku bylo tak sedmnáct stupňů. Zabalil jsem se do deky a zapnul klidnou hudbu. Posadil jsem se do židle a začal meditovat.

To mi zabralo zhruba 30 minut a snažím se to dělat každé ráno. Občas holt zaspím, ale s tím se nedá nic dělat. Jsem jenom člověk. Po meditaci jsem si připravil svačinu do školy. Jako každý den jsem si udělal sandwich s burákový máslem a medem. K tomu jsem do batohu přihodil jablko a pytlík s rozjedenými brambůrkami... A to se snažím žít zdravě.

Zapnul jsem si počítač a nějak ten čas začal utíkat hrozně rychle. Ani jsem si toho nevšiml a už bylo 6:13. Musel jsem rychle popadnout klíče a sluchátka, zapnout si iPod na iPhonu a téměř vyběhnout ze dveří. Autobus jsem fakt zmeškat nechtěl. Venku bylo tepleji, než v baráku :-D.

V autobuse jsem si sednul na své oblíbené místo (moje zastávka je první, tak si mohu vybírat) a pak už jsem si jenom hrál s mobilem a přemýšlel o blbostech.

Do školy jsme dojeli krátce před sedmou a měli jsme zhruba třicet minut času na to si povídat s kamarády, nebo si dopřát snídani zadarmo. Jídlo to není nejzdravější, ale tak nemusím za to platit, nestěžuji si.

U stolu jsem se potkal se svými dvěma kamarády a asi tady začala ta nejnudnější část dne. Škola... Koho by to zajímalo? Je všude stejné, i když se to tak nemusí zdát. Vezmu to jenom tak rychle a velmi stručně.

V angličtině jsme začali číst novou knížku, o černé feministce z minulého století. Moc se mi to zatím nelíbí, tolik nenávisti vůči mužům jsem ještě neviděl. Kniha se jmenuje Their Eyes Were Watching God a pokud neumíte dobře anglicky, tak bych jí nedoporučoval. Je tam hodně slangu a černého dialektu. Pomoc!



Historie USA proběhla docela normálně, ale zato v posilování se něco dělo. Dneska jsem se z jednoho prostého důvodu, který nebudu zmiňovat, nepřevlékl do uniformy. No a za trest jsem musel uklízet fotbalové hřiště a přemístit obří branky, protože sezóna "kopané" je u konce. Byla to docela otrava a pro mě to nebylo ani trošku příjemné.

Zbytek školního dne se opravdu nic nedělo, jen jsem nic nedělal. Nemusím se o známky starat (i když v hodinách, kde nemáme úkoly, mám pořád Áčka ;-)). Konečně zazvonil zvonek a já mohl jít domů.

Venku bylo vedro, ale naštěstí jsem měl kraťasy a tričko. Jakmile jsem se dostal domů, dal jsem si druhý oběd (poslední dobou mám pořád hlad) a pak jsem počkal, než přijde můj host father. Pak jsem se s ním vydal do posilovny.



Zaposilovali jsme si, já prohodil pár slov s lidmi, co je znám a pak jsme se vydali do bazénu. Krátce jsem si zaplaval a pak rovnou do vířivky. Tam jsme byli tak deset minut a pak jsem musel do Water Aerobics Class, což je takové cvičení pro důchodce v bazénu. Občas je tam také nějaká ta otylá dáma doufající ve 
změnu své postavy a pak já. Úplně moc mě to nebaví, ale host dad ty hodiny má rád, tak se vždy přidám.

Hodina v bazénu se mi zdála fakt dlouhá, ale nakonec to skončilo. Zaběhl jsem si do sauny a pak sprcha. Dojeli jsme domů a můj host dad vyjímečně upekl lososa a zelené fazolky. Bylo to fakt dobrý, ale normálně si dáváme něco ve fastfoodovém řetězci, jako je Zaxbys (kuře) anebo Taco Bell (tacos).

Úkoly jsem odložil a teď píšu tenhle článek :-).

středa 10. dubna 2013

Drogy a Amerika


Pár lidí už se na toto téma ptalo a rozhodně mi to přijde zajímavé. Jak je to s drogama a alkoholem tady v Americe, kde je vše regulované a zákony jsou hrozně přísné?

Tak předně bych řekl, že některé zákazy jsou opravdu směšné. Do osmnácti si nemohu koupit vteřinové lepidlo, kapky proti kašli a podobně. Co když jsem ale nemocný? Nebo potřebuju něco opravit? Tenhle 
zákon nedává smysl a hlavně žádné problémy neřeší...



Mezi mými spolužáky je nejoblíbenější marihuana, kterou tu kouří snad polovina studentů. Ta druhá půlka jsou buď Křesťané, nebo lidi s astmatem. A ani trošku nepřeháním. Sehnat jí je nejspíš velice jednoduché a z toho co jsem slyšel, je to mnohem lehčí a levnější, než alkohol. Proč taky ne, trocha trávy není vůbec škodlivá, na rozdíl od cigaret.

Mnozí často pokuřují trávu na školních záchodech, o přestávkách, nebo při obědě. Učitelé se tomu sice snaží zabránit, ale ono ve škole s 3000 lidmi to moc nejde.



O ostatních drogách toho tolik nevím. Je jasné, že věci jako extáze, nebo LSD se tu dá sehnat. Nejsem si jistý, jestli od lidí na high school, ale univerzitní studenti to mají určitě.

Na naší škole jsem zatím neslyšel o nikom, kdo by zemřel na předávkování, ale do problémů se kvůli různým práškům dostane každý den několik studentů. A berou všechno možný, i ten dříve zmíněný sirup proti kašli. Zoufalci.

Na shrnutí bych řekl, že se mezi mládeží mnohem víc hulí, než pije. Někteří lidi jsou obeznámení s obojím, ale převážně Křesťani nemají ani páru o co se jedná. Jejich zamlžené názory mně nic neříkají, ale moc se s nimi nehádám. Každý má právo na svůj názor. Jejich posledním argumentem, když jim dojdou slova, je něco ve stylu: Bible... bla bla bla... Ježíš... bla bla bla ;-).

neděle 31. března 2013

Do kadeřnictví


Celou dobu jsem si stříhal vlasy sám - mašinkou, na krátko. Ale začalo mě to unavovat, předtím, než jsem jel do Kolumbie, jsem měl všelijaké podivné účesy :-D.

Jednoho dne jsem se teda rozhodl, že si vlasy nechám zkrátit. Host father taky potřeboval sestřih, tak jsme vyrazili spolu. Kadeřnictví nám doporučil můj host brother Jon. Když jsme dojeli, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vypadalo to jako starý barber shop z typického amerického filmu.

Byl jsem nadšený!  Uvnitř pracovali dva Mexičani, všichni zákazníci, až na nás, byli z Jižní Ameriky a působilo to neuvěřitelně příjemně. Měli stará křesla na stříhání, všechno brali strojkem, nůžky skoro nepotřebovali a byli lepší, než vyučená, super drahá kadeřnice. Fakt suveréní.

Já moc nevěděl, co chci, tak jsem to nechal na nich. Mám účes na ježka, vypadá to dost dobře a hlavně to byl zážitek. A nejlepší část? Na konci mě oholili takovou tou prastarou žiletkou :-).

pondělí 25. března 2013

Jsou Američani opravdu tak nechytří?


Záleží na tom, kteří, ale spousta je jich hloupá s minimálním, nebo žádným všeobecným přehledem. Tenhle článek bude jen o těch nejblbějších, ale že jich je na mé škole hodně.

Jednou ráno, po snídani, jsem si na školním dvorku povídal se svými dvěma kamarádkami. Už nevím o čem a není to podstatné. Další dvě holky přišly a chvíli mě poslouchali, natož jedna prohlásila: "Týjo, ty máš ale super přízvuk!".

Odpověděl jsem, že ano a že jsem z Česka. Ona samozřejmě netušila, co, nebo kde to je. A tak jsem se rozhodl si z nich udělat legraci, nic netušíce, že to vezmou vážně. S kamennou tváří jsem prohlásil, že je to sice v Evropě, ale že stále žijeme v pravěku. Moje dvě vzdělanější kamarádky se snažily nesmát :-).

Od té nové holky jsem dostal takový zmatený pohled, ale zdálo se mi, že mi věří. Tak jsem pokračoval. Žil jsem v jeskyni, zabalený ve zvířecích kožešinách. Oheň jsme objevili vloni, ale nevíme, jak ho rozdělat. Blesk zasáhl strom a lidé to udržují. Svou rodinu jsem opustil, když mi bylo 7 a od té doby jsem si musel lovit své vlastní jídlo.



Na otázku, jak jsem se dostal do Ameriky, jsem prohlásil, že jsem si musel vyrobit kánoi. A vzhledem k tomu, že nemáme železo, tak mi to zabralo čtyři roky. A rok jsem se sem plavil. Když si mě můj host father vyzvedl, musel mě vzít do obchodu a koupit nové oblečení, že bych se prý ve zvířecích kůžích daleko nedostal.

Pokračoval jsem s touhle historkou a na konci ta jedna holka řekla: "No nevím, jestli ti mám věřit... Já si to radši najdu na počítači." Natož jí její kamarádka smrtelně vážně odpověděla: "A jak to asi chceš najít, když nemají technologii?"

To mě naprosto zabilo a tak jsem je celý den nechal v domění, že je to pravda.
Po škole jsem je však potkal před autobusem a dozvěděl jsem se, že jsem z nich udělal naprosté idioty, že prý se ptali svých učitelů a že jsem prý lhal. Tak jsem se omluvil a šel jsem si po svých.

Tenhle proslov jsem párkrát zopakoval i u jiných lidí a věřím, že u nás ve škole je pár studentů, co věří, že Česko je v době kamenné :-D.

neděle 24. března 2013

Specialní - Má povídka ze soutěže Ruta Quetzal


Macondo

Po několika měsících dopisování jsem konečně vyrazil. V jednom nejmenovaném evropském přístavu jsem měl už brzy nasednout na loď, která mě zaveze kamsi do Jižní Ameriky. Konečně nastal okamžik, kdy jsem překročil vratký lodní můstek a ocitl jsem se na prostorné palubě zaoceánské lodi. Vyhledal jsem kajutu, složil do ní svá nepočetná zavazadla a vydal jsem se na obchůzku. Do odjezdu zbývala ještě více než hodina, dorazil jsem tedy s velkým předstihem. Nehodlal jsem zmeškat loď a zmařit tak zdlouhavé přípravy. A proč jsem v takto moderních dobách nezvolil cestu letadlem? Sám jsem se tomu divil, ale chtěl jsem zažít, jaké to bylo cestovat v dobách, do kterých se vracím.
Opřel jsem se o zábradlí a nechal si větrem čechrat vlasy. Moje cesta začala a pod hladinou nás doprovázeli delfíni. Podlaha se vlnila pod nohama, ale mně to problémy nedělalo, na rozdíl od mých spolucestujících. Ještě chvíli jsem postál, a když jsem se dosyta nabažil pohledu na nekonečnou plochu oceánu, vydal jsem zpátky do kajuty. Lehnul jsem si na postel a nechal se jenom tak houpat.
Musel jsem usnout, protože se slunce zrovna klonilo k západu a žaludek mě kručením upozorňoval, že je čas na večeři. Dorazil jsem do lodní jídelny, právě když se rozlévala polévka. V tichosti jsem se najedl, ostatní cestující nevypadali na komunikativní lidi a já se taky nechtěl s nikým vybavovat. Po večeři byste mě opět nalezli, jak stojím u zábradlí a kochám se nádherou vody. Nikdo z lodníků si mě nevšímal a já mohl v klidu setrvat u svých myšlenek. Přemýšlel jsem o tom, co mě vlastně vůbec čeká. Měl jsem skryté pochybnosti o svém rozhodnutí, ale už jsem nemohl vycouvat. Cesta měla trvat okolo tří měsíců, doufal jsem tedy, že mě má zábava neomrzí. Vzal jsem si sice pár knih, ale ty budu mít přečtené poměrně rychle.
Každý den se opakoval téměř stejně, ráno jsem vstal a šel na snídani, v čase mezi snídaní a obědem jsem střídavě pozoroval vodu, práci námořníků a chování ostatních pasažérů. Po obědě jsem si většinou četl, anebo jsem psal dopisy domů, které jsem chtěl odeslat jen, co dorazím do cílového přístavu. No a po večeři jsem se opět procházel po palubě. S tímto denním programem mi cesta neutíkala nejpomaleji, ačkoli to nebyla ani žádná velká zábava.
Týden před přistáním jsem se začal připravovat na další cestu, nehodlal jsem se do svého cíle dovézt vlakem.
Sebral jsem tlumok a vykročil přes stejný vratký můstek, jako před třemi měsíci, jen mě tentokrát nečekala příjemná plavba, ale cesta s nejistým cílem. Zatím se mi šlo dobře, molo bylo postavené z velkých, kamenných kvádrů. Město, kterým jsem procházel, bylo plné spěchajících lidí, každý se hnal za svým cílem. Ulici lemovaly palmy a pro mě nastal čas, podívat se do mapy. Byl jsem na správném místě, teď už se jen stačilo dostat z města. Mapa říkala, že musím jít stále rovně právě touto velkou ulicí, která mě má dovést až na periferii metropole a odtamtud už musím po silnici a později jen neudržovanými stezkami v džungli. Obě strany hlavní třídy lemovaly domy plné obchůdků a pekáren. Právě vůně chleba a dalších dobrot mě lákala, nedalo mi to a musel jsem se do jednoho z těchto podniků podívat. Otevřel jsem staré dveře a nad hlavou se mi rozcinkal zvoneček. Odkudsi zevnitř se ozvaly kroky a do místnosti vstoupil postarší muž s větším břichem. Oslovil mě rychlou španělštinou, měl jsem co dělat, abych mu porozuměl. Ptal se mě, co si přeji. Sám jsem nevěděl. Musel jsem se zeptat, co prodává. V regálech jsem toho moc neviděl, jen pár housek zatočených do roztodivných tvarů. Chlap na mě mávl a zamířil do zadní části pekárny. Teprve teď jsem si všiml, že má okolo pasu zástěru posypanou moukou. V zadu se nacházel veliký stůl, pokrytý rozličnými druhy těsta a za ním, byla velká pec. Muž si navlékl rukavice a otevřel její dvířka. Vůně, která prostupovala celý obchod, se ještě zintenzivnila a já pochopil, že si všechny výrobky pečou sami, dokonce se mi zdálo, že i na těsto mají svůj vlastní recept.
Nakonec jsem dostal dvě zatočené housky a bochník chleba a včetně pečiva jsem si odnášel i zážitek, který mi zůstane na celý život. Dokud jsem byl v civilizaci, nechtěl jsem plýtvat své zásoby a zašel jsem proto do místní hospody. Sedl jsem si ke stolu a hostinský přede mě bez ptaní položil orosený džbán plný studené vody, rovnou jsem si objednal první věc, kterou jsem viděl na tabuli s pokrmy. Bylo to marinované kuře pečené na rozžhaveném uhlí. Od vedlejšího stolu, vzdáleného jen krok od mého místa jsem zaslechl tlumený hovor, a protože jsem neměl zrovna co na práci, zaposlouchal jsem se. Netrvalo dlouho a došlo mi, o čem se baví. Ten příběh jsem znal. Byla to stará pověst o rusovlasé dívce, Siervě Maríi, které rostly vlasy i po smrti. Legenda říká, že ji v den jejích dvanáctých narozenin pokousal pes nakažený vzteklinou. Poté co neonemocněla a nezemřela, byla církví označena za posedlou ďáblem. Církev se ji rozhodla podrobit jediné léčbě, kterou tehdy uznávala a to vymítání ďábla. Místo utrpení nalezla Sierva María úžasný vztah. Zamilovala se do kněze Cayetana Delaura a jejich skrývaná láska byla silnější a čistší, než jak to bývá zvykem u většiny jiných lidí. Na toto tajemné a nepochopitelné spojení se však přišlo a jak říkal sám Gabriel García Márquez, láska je šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí. Sierva María zemřela a po mnoha letech byl objeven její hrob, plný hustých, živě vypadajících vlasů. Traduje se, že nehty a vlasy rostou za správných podmínek i po smrti, ale co na tom je pravdy, dodnes nevím. Do hovoru jsem se ovšem nezapojil.
Dostal jsem své jídlo, kuře bylo opravdu vynikající a voda, ta měla taky zvláštní, exotickou chuť. Zaplatil jsem a znovu vyrazil.
Se sluncem v zádech jsem si vykračoval liduprázdnou krajinou. Silnice, po které jsem šel, se přeměnila na rozpraskanou cestu, kterou každé auto co projelo, velice rozprášilo. Vstoupil jsem do přilehlého lesa a mezi stromy jsem si zavěsil síť na spaní a oblečený se v ní natáhl. Převinul jsem přes sebe tenkou moskytiéru a velice rychle jsem usnul. Cesta a hlavně zážitky dnešního dne mě dost vyčerpaly.
Probudilo mě bzučení hmyzu, ale díky předešlým opatřením jsem na těle neměl jediný štípanec. Denně jsem se chystal ujít co nejvíce kilometrů, abych neodkládal svůj cíl.
Putoval jsem už dvanáct dní a dávno jsem již opustil silnici. Společnost mi dělala jenom divá zvěř, telefon, ani jiné přístroje jsem neměl už z toho důvodu, že bych je neměl kde dobíjet. Po dalších týdnech putování mě obklopoval jen nekonečný prales. Stezka, kterou jsem si pracně prorážel, mi téměř za zády znovu zarůstala dalšími rostlinami, které lačnily po životě. Hustý, vlhký vzduch mi zaplňoval plíce a pot se stal mou nedílnou součástí. Zem se mi pod nohama bořila, pokrývala ji hustá vrstva rozměklé hlíny a tlejícího listí. Slunce bylo náznakem, přes husté listový se až na zem dostávalo jen zřídkakdy, ale jeho teplo se zde drželo o to lépe.  Zvesela jsem pokračoval, teplo mi nikdy nevadilo a až do tohoto dne jsem si myslel, že mi nikde nebude nesnesitelně.
Najednou jsem ztuhnul, pohlédl jsem pár set metrů před sebe a spatřil jsem nejasný obrys něčeho, co mi bylo matně povědomé. Rozeběhl jsem se směrem k podivné té podivné věci a v půlce vzdálenosti, která mě od ní dělila, jsem si uvědomil, co to vlastně je. Nalezl jsem trosky španělského korábu, o kterém vyprávěl už José Arcadio Buendía, který prý v tomto kraji žil. Byl obklopen pásem kapradin, z jeho zetlených stěžňů visely liány a zčásti odhalené žebroví bylo pokryto bílým prachem. Majestátnost lodi mě překvapila, nedokázal jsem si představit, jak se sem mohla dostat a jak dokázala odolat ničivým podmínkám. Kouzlo onoho místa bylo velice silné a neodvážil jsem se na loď vstoupit. Jen jsem se dotkl jejího dřeva, které na dotek studilo, přestože okolí žhnulo stálým teplem. Nevěděl jsem, zdali je koráb pouhým přeludem, nebo zjevením, nehodlal jsem o něm však nikde mluvit. Nechtěl jsem, aby byl odsud odvezen, kouzlo tohoto místa muselo být zachováno. Dle knihy, ze které jsem se o lodi dověděl, zde měla vést poštovní cesta, ale ta buď dávno zanikla, nebo nikdy nevznikla. Věřte mi, že okolí bylo neprostupné a nedokážu si představit, že by tudy projížděli poštovní dostavníky. Pomíjivost okamžiku ustoupila a já jsem si začal klestit cestu dál. Řídil jsem se pouze intuicí, něco nepojmenovatelného mě ujišťovalo, že jdu správně.
Dalším záchytným bodem mi byla obrovská seiba, kolem které se mělo nacházet městečko, ve kterém jistý plukovník podepisoval mírové smlouvy, ale informace se ani tentokrát neshodovaly se skutečností. Pokud však něco pravda byla, od mého cíle mě dělilo pouhých dvacet kilometrů, naneštěstí se ale začalo smrákat a já musel počkat do rána. Hned s prvními paprsky jsem vyrazil, nemohl jsem se dočkat, až uvidím Macondo na vlastní oči. Stále jsem měl obavy, že žádné neexistuje, ale teď jsem je zaplašil někam do ústraní. Už z dálky jsem ho viděl, menší, zablácené městečko. Prales pomalu řídl, až zmizel docela, místo něj se objevila mýtina a řeka. Po hlavní cestě jsem se přibližoval k prvním stavením. Bahno cesty mi čvachtalo pod botami a okraje nohavic se mi zbarvili do hněda. Chatrče zblízka vypadali ještě pokřiveněji a poničeněji než z dálky, okna neměla žádné sklo a dveře jen stěží visely v pantech. Na jednom zápraží seděl starý muž, pokuřoval dýmku a nevraživě se díval na vše okolo. Zdál se mi téměř průsvitný, napadaly mě pouze dva důvody, první, že byl z nedostatku potravy vyhublý na kost a druhý, že je celé městečko pouhým přízrakem zhmotněným ze vzpomínek. Pokračoval jsem dál, z hlavní ulice se větvili úzké, temné uličky, do kterých zdánlivě nepronikalo žádné světlo, chatrče se pomalu měnily ve větší domy, které ale byly také v žalostném stavu. Z dálky se ozýval štěkot psů, ale nikde nebyl vidět ani jediný pták, ač se v pralese ozývalo mnoho ptačích hlasů. Vzpomněl jsem si v tento moment na Amarantu Úrsulu a její snahu a navrácení ptačího zpěvu do ulic Maconda. Čím blíž ke starší části městečka jsem se dostával, tím honosnější domy jsem nacházel. Na ulici jsem potkal jen skupinku dětí, které si hrály v blátě a ženu spěchající za úkolem známým pouze jí samotné. Podle posledního dopisu jsem se měl s panem Marquézem sejít u velikého ořešáku, ke kterému byl kdysi dávno připoután José Arcadio Buendía. Rozhlížel jsem se po malém náměstíčku a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem ho našel. Byl zakrytý několika střechami. Pozvolna jsem k němu došel a ještě jsem zahlédl řadu stromů, které zde zasadil již zmíněný zakladatel městečka a otec všech Buendíů. U kmene stromu, ke kterému jsem se dostal až poté, co jsem prošel polorozpadlou bránou, opravdu stála postava zahalená ve stínu.
Nemohl už jsem na nic čekat, rychlou chůzí jsem vyrazil, neznámý mi vyšel o krok vstříc a oslovil mě: „Dobrý den chlapče, tak vidím, že jsi opravdu dorazil. Přišel jsi do města, které možná neexistuje, a bavíš se tu se mnou.“
Trošku jsem se zarazil, ale nemeškal jsem s odpovědí: „Dobrý den, jsem velmi rád, že jsem vykonal tuto pouť. Přišel jsem pěšky a nepoužil jsem jiného dopravního prostředku, než lodi. Přesně podle vašich pokynů.“
Panu Marquézovi se na tváři objevil zamyšlený výraz, chvíli setrval v mlčení a pak řekl: „Pojď za mnou dovnitř, alespoň se podíváš do domu rodiny Buendíů. Nečekej žádný zázrak, podlehlo to tu větší zkáze, než okolní budovy.“
Nečekal již na mou odpověď a vydal se rovnou dovnitř, šel jsem za ním. O žalostném stavu budovy mě přesvědčili už obří červení mravenci, kteří lezli všude po stěnách. Ostatně i probořená terasa o něčem vypovídala, ale nechtěl jsem se o ní zmiňovat hned zkraje. Stěny už dávno neměli omítku, a otázkou zůstávalo to, jestli ji při jednom ze svých záchvatů šílenství snědla Rebeca, nebo jestli podlehly působení přírodních vlivů. Došel jsem do kuchyně, kde stála veliká pec. Musel jsem se na něco zeptat. „Promiňte, mohu Vám položit otázku? Myslím si správně, že právě v této peci pekla Úrsula svá karamelová zvířátka?“
„Jistěže pekla, právě tady, je tomu více než dvě stě let, ale jak vidíte, pec zůstala zachována.“ Na to jsem mohl odpovědět jedině další otázkou: „A nevíte, zdali se zachoval její recept? Rád bych toto pečivo ochutnal a teď se mi naskytla možnost.“
„O receptu nic nevím, ale zvířátka byla tak oblíbená, že se v nějaké podobě musejí vyrábět. Napodobeninu originálu byste možná dokázal sehnat. Musíte jen pátrat a chtít. Možná, že leží kousek před Vámi, musíte jen otevřít oči.“
Při tom co povídal, už zapálil oheň a v hrnci na kamnech začínala bublat voda. Zručným pohybem sundal hrnec a vodu rozlil do dvou připravených hrnků. Pokojem se rozvoněla silná, černá káva. Přesně taková, jakou si dělala většina obyvatel tohoto domu. Beze slova mi podal hrnek a já ho obemknul oběma dlaněmi, abych se o něj ohřál. V domě nebyla zima, ale podivně vlhko, vzduch byl plný starodávných pachů a plísní. Dům určitě pamatoval předlouhé období dešťů. Posadili jsme se na židle a mlčeli jsme. Každý si v ten okamžik hleděl pouze svých myšlenek. Já se snažil inteligentně zformulovat další otázku. Nakonec jsem vymyslel tohle: „Jak jste objevil Macondo? A jak Vás napadlo o něm psát?“
„Položil jsi mi těžkou otázku, kterou bude těžké zformulovat. Pokusím se ti odpovědět co nejlépe a nejvýstižněji. Jednou jsem byl na delším výletě, sám jsem se potuloval našimi pralesy a vstřebával jsem atmosféru. Chtěl jsem napsat knížku zachycující divokost a nespoutanost přírody. Po delším putování jsem objevil tohle městečko, už bylo v takovémto stavu. Lidé byli neteční a nevšímaví. To zaujalo mou pozornost, musel jsem to zde prozkoumat. Má povaha mi nedala spát, dokud jsem nezjistil co je to za místo. Na žádné mapě vyznačeno nebylo, pochybuji, že bys ho našel i na nejpodrobnější mapě tohoto území. Obyvatelé, kteří byli pasivní a o své minulosti a o vzniku městečka nic nevěděli, mi logicky nic nepověděli. Musel jsem proto pátrat dál. Prohledával jsem zdejší krámky a obchůdky s marnou nadějí že na něco narazím. To bylo dávno předtím, než jsem začal psát své velké dílo. Jednoho dne jsem si myslel, že jsem konečně objevil to, co jsem hledal, ale později se ukázalo, že to byl pouze krámek učeného Katalánce. Mohl jsem se dočíst něco o sanskrtu a písmech jemu podobných, ale mé problematice to moc nepomohlo. Nevzdával jsem se, pokračoval jsem v pátrání. Po dlouhé době, na sklonku sil, kdy mi věčný pot přestal připadat otravný a bzučení komárů se stalou mou přirozeností jsem konečně na něco narazil. Právě tady v tomto domě jsem objevil dávné zápisky Melquíadese, které přeložil na sklonku svého života do španělštiny poslední z Aureliánů. Nebyly však kompletní a další fakta se mi ujasnila až poté, co se mi zjevil José Arcadio Buendía a vše mi vypověděl. A o této vesnici jsem napsal už z toho důvodu, že takto úžasný příběh určitě stojí za uchování.“
Poděkoval jsem za vyčerpávající odpověď a navázal jsem rozhovor: „A zjevují se Vám duchové zesnulých častěji? Nebo to bylo pouze v tom jednom případě?“ Sám jsem se nad svou otázkou zamyslel, ale až poté co jsem ji položil. Mě se nikdy žádný duch nezjevil, možná proto, že jsem nevěřil, že je to možné, nebo z toho důvodu, že jsem po nich nikdy nepátral. To už mi ale tok myšlenek přerušila další slova pana Marquéze.
„Občas se mi stane, že spřádám dlouhé rozhovory s již zmíněným Melquíadesem, řešíme mnohé podstatné informace potřebné k životu. A co ty víš, co když už si někdy s duchem mluvil, jen sis to neuvědomil, protože vypadal až moc živě?“
„Nad tím se budu muset někdy pořádně zamyslet, ale myslím, že ne. Duch musí být alespoň trochu poznat, nebo vypadá jako normální člověk?“ A opravdu jsem strnul v zamyšlení, probíral jsem své vzpomínky, ale na ducha, či duchy jsem si nevzpomínal.
„Ale jistě že duch vypadá jako člověk, dali by se najít jisté znaky odlišnosti. Ty jsou ale tak nepatrné, že je ani pořádně nedokážeme rozeznat. Já bych to tedy dokázal, ale ty, jako nezkušený laik…“ Větu nechal doznít, aby se plně zdůraznil její význam. Měl pravdu, jak já bych mohl poznat ducha, když jsem předtím žádného neviděl? Pořád jsme seděli u stolu, ale hrnky se nám prázdnili a nastal okamžik, kdy mě mistr vybídl k další prohlídce domu. Předtím jsme seděli v tichu a jenom jsme si vychutnávali pomíjivost tohoto prazvláštního okamžiku. Z kuchyně jsme došli na pradávného Úrsulina pokoje, kde stále na místě postele zela veliká díra, ve které byl ukryt poklad dvou poutníků, kteří si schovali sochu u Buendíových, dokud nepřestane pršet. Vzpomínka na tento okamžik mi ulpěla v paměti na vždy, jelikož se dole v prohlubni třpytil jeden jediný kousek zlata. Tázavě jsem pohlédl na pana Marquéze a ten, jakoby uhodl mé myšlenky, souhlasně pokýval hlavou. Vlezl jsem tedy pro zlatou minci a schoval jsem jí do kapsy. Mám ji až dodnes a teď když píši tyto řádky, ji tisknu v ruce, abych se ujistil, že to vše nebyl jen sen. Po prohlídce Úrsuliny ložnice, která proběhla v naprosté tichosti, jsme se odebrali do alchymistické laboratoře, která byla stále plná, na pohled funkčních křivulí, baněk a jiného alchymistického nářadí. Jediné co zde chybělo, byli zlaté rybky, které vyráběl plukovník Aureliano Buendía. Zeptal jsem se na ně: „Mistře, nevíte, kde je konec všem zlatým rybkám?“
„Tak na tuto otázku ti neumím odpovědět ani já. Kde je jim konec ví snad jen Aureliano Buendía, který je teď ztracený kdesi v hlubinách dávno zapomenuté války. Jeho jasnozřivost ho neopustila ani po smrti, ale nedokáže ji už plně využít. To je právě to, co válka udělá s lidmi.“
„To je pravda, sám bych to nedokázal vyjádřit lépe. Souhlasím, že válka je jen způsob, jak ztratit přátelé, rodinu, lásku a smysl života. Podle mého také války nikdy nic dobrého nepřinesly.“ To co jsem řekl, nebyly jen plané řeči, mínil jsem to opravdu vážně a také si za tímto názorem stojím. Vsadím se, že nedokážete říct jedinou dobrou věc, kterou válka přinesla. Dále jsme si prohlíželi pracovnu, já se snažil vžít do pocitů dávného plukovníka, který se zde snažil utopit žal z války, zapomenout na vše. Z této místnosti jsem si pamatoval nejvíce podivný pach všemožných chemikálií a myslím, že jsem za tím vším rozeznával i slabý odér rtuti, která se pálila u mrtvých.
Vstoupili jsme do malého pokojíku, jeho stěny byly téměř rozpadlé a v jedné z nich se nacházela veliká prasklina. „Tohle, můj příteli, je pokoj učeného Melquíadese, takto zpustle teď vypadá. Ani bys sám nedokázal poznat, kde jsme, že?“ zeptal se mě mistr.
„Právě jsem se chystal zeptat, co je neobyčejného na tomto pokoji, že zde stojíme, ale jak vidím, tak jste mě předběhl. Děkuji za vysvětlení. Proč však pokoj takovéhoto muže vypadá takto?“
„Na velké lidi se často zapomíná a lidé se slabší povahou a charakterem je začnou raději hanit a pomlouvat, než aby byli ochotni přiznat, že byli chytřejší než oni samotní. Myslím, že je tohle velký problém naší doby, mnohé krásné zaniká jen díky zášti a nenávisti.“
„Znovu musím uznat, že máte pravdu. Ale zase neříkejme, že svět je jenom zkažené místo. Stále existuje například láska, ve své čisté podobě, kdy není prorostlá nákazou moderních trendů. Jak je krásné přátelství dvou blízkých osob, kdy jedna druhé může bezpodmínečně věřit. To snad nikdy nezmizí a nikdo nám to nevezme.“ Toto jsem opravdu řekl, zápal roznícený předchozí diskuzí mě dostal až k takovýmto myšlenkám.
Konečně jsme vyšli zase ven, jediné co ještě z domu stálo za zmínku, byl prastarý daguerrotyp zachycující Remedios, dívku, která předčasně dospěla a vnesla do jinak pochmurného domu radost a život. Venku ze mě spadla jistá tíživá atmosféra, v domě, kde se toho tolik událo, jsem se nedokázal cítit nejlépe a ostatně celé městečko na mě působilo zvláštně. Šli jsme s mistrem právě na procházku, rozhodl se mi vše ukázat a vypovědět další fakta z historie, která jsem možná neznal. Procházet se po bahnitých cestách nebylo nic lákavého, ale zážitky, které jsem si odtamtud odnesl, za to určitě stály. Prošli jsme kolem domku Pilar Ternerové, která byla matkou, babičkou a prababičkou mnohých z rodiny Buendíových. Dále jsme viděli další dům, tentokrát Rebečin, který zvenčí nevypadal natolik zdevastovaný, ale nechtěl jsem si představovat, jak to vypadá uvnitř.
Nečekaný pohled na vzdálená pole mi vnukl otázku: „ Co se stalo s banánovou společností? Kde je jí konec? Zanikla úplně, nebo stále existuje, ale na jiném místě?“
„Jsi pozorný čtenář a dokážeš dobře vnímat zdejší události, takže si jistě pamatuješ na masakr třítisící dělníků, který byl dobře utajen, ale přesto se stal. Banánová společnost po tomto činu musela logicky odejít, a aby její odchod nebyl příliš nápadný, přivolal pan Brown období dešťů – a to je pravdivá událost – dodnes netuším, jak to dokázal, ale stalo se to. Abych dokončil myšlenku, banánová společnost opustila území Maconda a vyrazila hledat jiná místa pro své nečestné obchody. Své místo našla a dodnes existuje, neřeknu ti ale pod jakým názvem a kde, nebylo by to vůči nim spravedlivé a nechci se jim svými činy ani v nejmenším podobat.“
Dál jsme opět pokračovali mlčky, každý jsme měli své věci na přemýšlení, já byl plný dojmů, a co se honilo hlavou mému společníkovi, jsem nevěděl. Za celou dlouho dobu, co jsme se procházeli, nás neoslovil jediný domorodec, ba se na nás ani nepodíval. Nevěděl jsem, jestli nás vůbec vnímají. Bylo možné, že pro ně městečko existovalo jen ze vzpomínek, možná neviděli pobořené domy, ale paláce za dob největšího rozkvětu, třeba se v duchu stále bavili s již mrtvými přáteli a nedokázali si připustit, že je všechno jinak. Do uličky, kterou obývali neblaze známé, přesto oblíbené Francouzské dámičky, jsme zabrousit museli. Dnes zde z někdejší slávy zbývaly pouze vybledlé cedule a rozbitá lucerna s červeným sklem. Na prohlídku nám zbývalo ještě více míst, nedostali jsme se k řece, neviděl jsem stanici železnice a možná jsem i na něco zapomněl.
K řece jsme zamířili hned vzápětí a cestou jsem dostával další výklad: „Právě díky této řece se zde rozhodl José Arcadio Buendía založit vesnici a později se na ní jeho potomci rozhodli založit lodní dopravu. Bohužel jim tento plán nevyšel. Nebo jsem možná měl říct naštěstí, tento neúspěch oddálil nenávratnou zkázu městečka. Jediná loď, která tudy kdy plula, byla pouze malá kanoe tažená otroky jdoucími po souši.“
„Ano, četl jsem o tom ve vaší knize a už z pohledu na tuto líně tekoucí řeku jsem uhádl, že lodní doprava je zcela nemožný sen. A asi je dobře, že se tak nestalo.“
Měl jsem tolik podnětů k přemýšlení, jako nikdy předtím, za pouhý den jsem stačil poznat více než za celý svůj předchozí život. Můj sen se plnil a nejspíše jsem měl psáno v osudu, že se mi přihodí takovéto dobrodružství.
Železnice už dávno nebyla v provozu. Kdo by také chtěl jezdit do zapomenutého městečka na konci světa? Nádraží byla spíše malá budka s perónem velkým akorát tak pro jeden vagón napojený na malou lokomotivu. Přesto mělo něco do sebe, podivné kouzlo jako všechny věci v okolí. Počínaje vrakem španělského korábu, jsem se ocital v podivuhodném světě, plným záhad a překvapení. Kolik lidí si v tuto chvíli čte, dívá se na televizi, nebo je v práci. A co mezitím prožívám já? Přišlo mi až nenormální, jak je něco takového možné. Děkoval jsem všemožným mystickým silám zato, že mi umožnili tuto cestu.
„Mám pro tebe jedno překvapení, pojď za mnou.“
Vyrazil jsem tedy bez vyptávání za svým společníkem, jelikož jsem na jeho tváři poznal pohled, který nepřipouštěl otázky. Nejspíše jsme šli oklikou, abych měl možnost spatřit další místa, ale vzhledem k povaze cíle, jsem si nemohl být jistý. Konečně jsme tam došli, bylo to kino. Ceduli chybělo jedno písmeno, ale dokázal jsem si ho hravě domyslet. Zastavil jsem se přede dveřmi ale pan Marquéz mě pokývnutím vybídl, ať vstoupím. Uvnitř byla velká vrstva prachu, sedačky byly prožrané moly, ale plátno zůstalo v celku. Jeho jedinou vadou byla velká, žlutá skvrna uprostřed, kterou způsobilo stáří. Usadili jsme se do předních lavic. Dřevo pod naší vahou zmučeně zavrzalo, bylo již unavené léty své služby. Uvelebil jsem se a očekával, co bude následovat. Překvapení bylo veliké, spustil se němý film, obraz přeskakoval, byl neuvěřitelně zrnitý a rozmazaný, ale film hrál a to bylo hlavní. Nemohl jsem tomu uvěřit a také mě zajímalo, jaký to má smysl. Pak jsem rozpoznal Macondo na plátně. Bylo mnohem mladší a krásnější. Něco mi však nesedělo, hlavní cestu blokovala děla. Pak mi to došlo, film pojednával o válce, o konfliktu mezi liberály a republikány. Vžil jsem se do děje, když mě vyrušil hlas: „Nevzal jsem tě zde náhodou, právě na těchto dvou sedadlech se kdysi na podobný film dávali Meme a Mauricio Babilonia. Je až neuvěřitelné, co čas zachová a jaké vzpomínky se k danému místu navážou.“ A opravdu, když jsem se začal lépe soustředit, spatřil jsem okolo nás poletovat žluté motýly, kteří už navždy zůstanou věrni svému pánovi.
Po návštěvě kina se pomalu schylovalo ke konci mé návštěvy. Čas jsem měl přesně stanovený už od začátku, jeden den zde můžu pobýt, od západu do východu slunce. Naštěstí nám zbývala ještě hodiny a také spoustu nevyjasněných otázek. Nemohl jsem odejít, aniž bych navštívil kostel, ve kterém kázal otec Nicaron Reyana a po něm otec Coronel a další. Stavba vzbuzovala smutný dojem, byla také opuštěná a u takto majestátního kostela se to vyjímalo ještě více než u dalších budov.
Pomalu jsme šli směrem do kopce, ještě jednou jsem chtěl pohlédnout na dům Buendíových, musel jsem si ho vrýt lépe do paměti. Pohled na zubožený pozemek mi připomněl další ze vzpomínek. Přesněji ořešák, o který se na sklonku svého života opřel plukovník Aureliano Buendía. Právě ze dveří, ve kterých jsem teď stál, pozoroval procházející cirkus se šašky, kteří metali kozelce. Chtěl bych zažít takto veselý průvod, ale nejspíše se mi to již nepoštěstí. Ze slunce zbýval jenom malý oblouček těsně nad obzorem a já věděl, co to znamená. Musel jsem odejít a nikdy se nevrátit. Oba jsme to věděli.
Vyšli jsme před bránu. Nastal čas loučení, slzy smutku mi vyhrkly do očí, ale zase jsem je rychle zaplašil, nemohl jsem plakat po takovémto dni. Dlouze jsme si stiskli ruce, netřásli jsme s nimi, jen je podrželi ve vzduchu. Mistr mi ještě řekl: „Synu, pamatuj si, že nic v životě nevydrží věcně, kromě lásky. Ta přetrvá a porazí i ty nejhorší zla, která padnou na tento svět. Chtěl bych ti popřát mnoho štěstí do dalšího života. Snad objevíš to, co hledáš.“
Pouhé děkuji, řeklo všechno, čas pro vyměřený právě skončil. Otočil jsem se zády ke starobylému domu a směle jsem vykročil vpřed. Musel jsem přenocovat na nejbližším možném místě, ale hodlal jsem dostát svého slova a opustit prostor městečka.
Na návrší jsem se otočil, místo toho co jsem očekával, jsem spatřil pouhou dolinu, bez jakékoli stavby. Nemohl jsem se vrátit a přesvědčit se a tak dodnes nevím, zdali městečko bylo pouhým zjevením ze starších dob, nebo jestli ho zahalila mlha. Mimo vzpomínek mi však zůstala i zlatá mince.

čtvrtek 21. března 2013

Můj nejoblíbenější profesor - Mister H


Už jste někdy potkali tu osobu, co vyzařovala jakousi vnitřní energii, dobrotu a obětavost? Pokud ano, tak víte, o čem mluvím. Dá se to poznat. A tito lidé mají tendence měnit perspektivy, předsevzetí a život. Tedy pokud se k nim dostanete blíž a posloucháte to, co říkají.



Jedním z nich je můj profesor na filosofii a světová náboženství - Ryan Haczynski. Hned první hodinu jsem si uvědomil, že je na něm něco zvláštního, jiného. Představil se nám a hned nám povyprávěl o tom, jak vstává před čtvrtou ráno, aby mohl cvičit jógu a meditovat. A to dělá každný den.

Hrozně rád čte, vzdělává se, poznává nové věci. Není ovládaný penězmi, jako většina z nás, má mnohé ideály, nic slepě nenásleduje a studenti se k němu mohou obrátit s jakýmkoli problémem a on se jim pokusí pomoct. Jeho otevřenost a obětavost je asi ta nejlepší vlastnost, jakou člověk může mít.

A jaký s ním mám vztah já? Lepší, než většina studentů. Dalo by se říct, že jsme přátelé, i když jsme ve škole svázání pravidly. Často si s ním po vyučování pár minut povídám, bavíme se o knihách, hudbě, životě a filosofii. Oba máme rádi Budhismus, tak sdílíme různé názory a poznatky.



Často z něj dostanu i věci, které jsou víc osobní, nebo ne úplně vhodné pro školu (různé konspirační teorie a jeho názory na ně a tak). Půjčuje mi své knihy, doporučuje hudbu, jsem si jistý, že mi jako dárek na rozločenou vypálí spoustu jeho oblíbených CDček. Jsem si fakt blízcí.

Mně změnil pohled na život. Kompletně jsem vše přehodnotil. Dřív jsem se hnal za penězi a slávou. Jak zbytečné... Uvědomil jsem si, že to není to nejdůležitější. Nepotřebuju proplýtvat svůj život honbou za něčím, co nechci ani po tom netoužím. Jak mi peníze přinesou štěstí? Nijak. Jsou důležitější věci a tenhle život je jen zlomek všech ostatních životů, které máme. A pokud ho proplýtvám, nikdy se nedostanu pryč ze sansary, neboli kruhu plného utrpení.

V podstatě je Mister H mým vzorem, přítelem a učitelem. Víc bych si přát nemohl, lepšího a vzdělanějšího člověka jsem nikdy nepotkal a vždy na něj budu myslet :-).

středa 13. března 2013

Ruta Quetzal

Něktěří z Vás se zajímají, co to vlastně Ruta je, jak jsem se k tomu dostal, nebo co jsem všechno dělal. Sice se to netýká Ameriky, ale rozhodně to stojí za přečtení.



Ruta Quetzal je celosvětová soutěž/expedice. Každý rok je skupina studentů ze všech koutů světa vybranná na dobrodružnou cestu po zemích Jižní Ameriky a Španělsku. Podmínky jsou přísné, vždy jedou jen ti nejlepší studenti (nejde tu o známky, já měl 4 z chemie, jedná se spíš o motivaci, talent, a chuť dělat něco víc). Je třeba mluvit plynně španělsky a vyhrát uměleckou soutěž.



Já se o Rutě dozvěděl od své učitelky na španělštinu a ihned jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Moc jsem neočekával, vždy vyhrávali jen studenti z dvojjazyčných gymnázií, ale rozhodně jsem měl chuť bojovat. Napsal jsem povídku o Sto rocích samoty, a pak jsem svou práci obhájil. Mé překvapení, poté co jsem vyhrál, bylo ohromné. Byl jsem první a ihned jsem se ve své škole stal slavným :-D.



Od španělského království jsem dostal vybavení a ještě před začátkem prázdnin jsem odletěl do Madridu, kde jsme se všichni sešli. Očekával jsem mnohé, ale že to bude takhle tvrdé, nikdy. Spali jsme ve stanech, sprchy byly jen studenné, často hasičskou hadicí, jídlo jsme měli tak třikrát denně a spánek... Toho jsme si moc neužili, často jsme chodili spát ve 3 ráno a z postele nás hnali v 6. Přesto to bylo nejlepších 5 týdnů mého života.



Přátelství, které jsme si za tak krátkou dobu vybudovali, je nezničitelné. Vím, že mi někteří zůstanou celý život a i když je třeba nikdy neuvidím, budeme si bližší, než lidi, co jsme je znali od malička.



Přijde mi velice těžké o Rutě psát, opravdu se toho stalo tolik, že to nejde popsat. Rozhodně ne v jednom článku. Procházeli jsme džunglí, pochodovali jsme ve tmě, celý den jen s litrem vody, chodili jsme na přednášky, jedli jsme typické kolumbijské jídlo, poznávali jsme jinou kulturu. Je toho mnohem víc, ale pokud chcete Rutu opravdu pochopit, musíte to prožít.



Místo slov nechám mluvit fotky, je to tak lepší a stejně po nich většina vždycky touží ;-).

                                                    Kolumbijský voják... docela malej :-)

                                          Deník jednoho z mých kamarádů.

                                                        Španělsko

                                                      Kolumbie

                                          Tyhle děti měly vlaječky všech zemí :-)

                                          Koupali jsme se asi tak dvakrát...

                                         Vesnice, kde byly ulice z hlíny... připadal jsem si jako
                                         v Africe.

                                          Miguel - on Rutu vymyslel.

                                         Hacienda na výrobu cukru.

                                         Naše časté pochody :-)

                                          Moje skupina  - Grupo 12.


čtvrtek 21. února 2013

Valentýn


Pár lidí se mě ptalo, jestli se v Americe oslavuje Valentýn tak velkolepě, jak je to prezentováno třeba ve filmech, nebo knihách. Abych pravdu řekl, tak já se o tenhle svátek nikdy moc nezajímal, ale když jsem pak viděl lidi s balónky, plyšovými medvídky a čokoládou, něco jsem si zjistit musel.

Svatý Valentýn byl kněz, kterému se nelíbilo, že se za sňatky musí platit nemalá suma, a že jsou tak chudí lidé připraveni o možnost vzít se. Tenkrát si řekl, že Bůh miluje všechny a láska by tedy neměla být upírána ani těm nejchudším. Začal oddávat potajmu, zadarmo. Po nějaké době na to naše skvělá církev přišla, a co se nestalo. Hodnostáři, ublížení ztrátou peněz, poslali armádu, čerstvě vzaté lidi brutálně zavraždili a podle legendy ještě živému svatému Valentýnovi vyrvali srdce z hrudi, nabodli ho na kůl a posadili doprostřed náměstí. Neslavíme to ale hezký svátek?



To ale samozřejmě většina Američanů neví a tak se musím smát, když po chodbách nosí všemožná srdíčka. Je to vlastně krvavé a rozbodané srdce nebohého člověka. Podle mě je Valentýn jen další komerční svátek, který se z lidí snaží (úspěšně) dostat peníze.

A jak to teda probíhalo ve škole? Už ráno jsem viděl lidi s balónky a dalšími vymoženostmi, a tak to pokračovalo celý den. Všichni byli buď celí šťastní, nebo hodně naštvaní, to podle toho, kolik čokolády dostali.  A já se jenom opatrně prodíral chodbami a snažil se vyhnout divokým balónkům. Já žádný nedostal, tak bych měl patřit do té naštvané skupiny, ale bylo mi to jedno :-).

středa 20. února 2013

Druhý (a snad poslední?) náboženský zážitek


Ještě než začnu, tak bych chtěl říct, že jsem se této akce zúčastnil jenom kvůli Vám. Jenom proto, abych mohl napsat tenhle článek. Nejsem to neskutečně obětavý? O tom jídle zadarmo radši mluvilt nebudu... :-D

Všechno to začalo, když jsem viděl kamaráda s krabicí sušenek. Zeptal jsem se ho, jestli jednu nemůžu dostat. Řekl, že ne, ale že v jeho Křesťanském klubu je spousta jídla zdarma. Dal mi propustku z hodiny. Já mu řekl, že nevím, jestli půjdu, ale pak jsem si pomyslel, proč ne, alespoň o tom napíšu.

Během homeroom jsem ukázal svou propustku a šel jsem. Moc jsem od klubu neočekával, náboženství mě zajímá jen v teoretické rovině a praktikujícím křesťanem se nejspíš nikdy nestanu. Na to, že nás Ježíš zachránil nevěřím, a jak už jsem říkal, radši přijdu do pekla...

V té místnosti, kam jsem šel, mě hned uvítal hrozně charizmatický mladík okolo 26 let, který tam přišel mluvit o Ježíši. Já mu řekl, že nejsem věřící a k této víře mám své výhrady, protože si myslím, že by Bůh nemohl dopustit tolik krutostí a nespravedlností včetně násilného obracení na jeho víru a on odpověděl typicky "Já jsem byl taky takový."



Pak jsem si dal pár sušenek a usadil jsem se vedle svého kamaráda. Netušíce, že se jedná o kázání, jsem čekal něco zajímavého, ale hned v první minutě jsme se začali modlit, tak jsem jen pozoroval přesvědčení ostatních. Nakonec ten mladík začal předčítat z bible a vysvětlovat různé pasáže. Tak jsem se jenom tak usmíval a pokyvoval hlavou.

Je pravdou, že on byl opravdová osobnost, měl výborný slovní projev, velmi hezky se poslouchal, ale spíš ve smyslu hezké pohádky, nebo mýtu. Nic co bych přijal za své...

Úplně na konci jsem byl obejmut svým kamarádem a pak jsem se pomalu vytratil. Stále jsem stejný, Ježíš mě neosvítil, i když prý s námi byl v té samé místnosti ;-).

Víru opravdu nezlehčuji, ani se věřícím nevysmívám. Tady v Americe mám věřící kamarády, můžu s nimi o svých a jejich názorech mluvit otevřeně, nikdo mne nějak výrazně k víře nepřemlouvá a ani já nejsem ve svých postojích radikální. Jsem rád, že jsem se i tohoto setkání zúčastnil, protože mně zajímá všechno :-).