čtvrtek 24. října 2013

Zakázané věci

Vzhledem k tomu, že by tyhle zážitky jednotlivě netvořily dostatečně obsáhlý článek, rozhodl jsem se je všechny smíchat dohromady.

Tetování

Už dlouho jsem toužil po tetování a když přišly mé sedmnácté narozeniny, rozhodl jsem se rodiče k nějakému menšímu obrázku přemluvit. To šlo poměrně jednoduše, mamka mi to odkejvala hned, táta potom co jsem si vybral motiv.
Teď ale přišla na řadu těžší část celé věci - přesvědčit Kena. Tetování, piercingy a podobně byly proti pravidlům AYUSY a čekal jsem, že mi to teda můj host dad nekompromisně zakáže. Nestalo se tak! Stačilo mu to jen říct, mamka mu napsala email s tím, že souhlasí a šel jsem.
Nejdřív jsem měl na předloktí jenom indiánského orla, ale později jsem si nechal dodělat ještě vlka a symboly na vyplnění. Mám teď kérku přes celou ruku a moc se mi líbí. A není to jenom obrázek z katalogu - oboje mi designoval táta a jedná se o originální práce, které nido jiný nemá. Navíc je to hezká vzpomínka na USA :-).



Jablečné víno

Alkohol byl také AYUSOU zakázaný. A nejen to, bylo velice těžké ho jako nezletilý koupit. Přesto jsem se tam několikrát napil a chodil na párty. Tam se teda pilo nejvíc pivo ve třetinkách a když jsem si ty plechovky dal čtyři a nic mi nebylo, koukali se na mě skoro jako na zvíře. Oni už se po pěti váleli na zemi :-D.
Jednou jsme se s kamarádem Jessem rozhodli vyrobit si vlastní nápoj. Na internetu jsme si našli recept - bylo to poměrně jednoduché a ingredience nebyly nijak drahé. Jednalo se o jakési jablečné víno/mošt. Byl potřeba jablečný džus, spousta cukru, droždí a trocha skořice. Všechno se to smíchalo dohromady, uložilo do průhledné nádoby a nechalo několik dní kvasit.
Výsledek nebyl špatný, když se přidala další skořice a cukr, chutnalo to docela dobře.
A bylo to dost silný :-). Dokonce to ochutnala i Jesseho maminka a přisvědčila, že to opravdu není to nejhoršǐ, co kdy pila.

Řízení

No tak řídit jsem taky nesměl, asi kvůli pojištění, ale i tohle pravidlo jsem porušil. Do teď se divím, jaktože na to všechno nepřišli a já tam zůstal až dokonce.
Řídil jsem několikrát, a to ne jenom na parkovištích - občas jsem projížděl sousedstvím a jindy i kousek ke kamarádovi domů. No s automatem to je opravdu lehké a není se teda čeho bát.

středa 16. října 2013

"Zábava" v obchoďáku

Jednou jsme měli jít s kamarádem do kina, na film A haunted house, ale když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že je přístupný až od 17. Chrisovi sice bylo osmnáct, ale já měl mít sedmnácté narozeniny až za dva týdny. Nebyli by to typičtí Američané, kdyby mávli rukou a na film mě pustili.

Nic jiného, co by stálo za shlédnutí a bylo přístupné i pro mě, nedávali. Museli jsme teda vymyslet náhradní plán. Naštěstí byl docela blízko, jen přes velice rušnou ulici, velký obchodní dům. Vydali jsme se teda tam.

Bez přechodů jsme se na druhou stranu dostávali jenom těžko, ale nakonec jsme to zvládli bez těžkých zranění ;-).

V mallu jsme se nejdřív šli najíst - byly tam jenom fastfoody a tak jsem si dal hamburger s hranolkama. Od minule jsem zapomněl, jak mastné jídlo Chick-Fil-A má a opět jsem se zapřísahal, že už si ho nikdy nedám (nestalo se tak...).

Nejdřív jsme si celý obchoďák prošli a jenom tak koukalipo obchodech, povídali si o posilování a holkách, ale nakonec jsme se rozhodli, že si půjdeme vyzkoušet nějaké oblečení. No prostě jsme se začali chovat, jako uječený blondýny :-D.



Hadry jsme vybírali podle barev - většinou šlo o růžovou, nebo tyrkysově modrou. Dalším kritériem byla lesklost a upnutost látek. Vždycky jsme si něco takového vzali na sebe a šli se vyfotit před zrcadlo.

Vrchol nastal, když jsme šli do Abercrombie a vzali si krátké růžové kraťásky. Šli jsme se zeptat prodavaček, jestli nám to sluší, ale byl tam jenom jeden chlap. Ten se ale usmál, vzal vysílačku a zavolal své kolegyně ze skladu. Holky přišly, začaly se hrozně smát a řekly, ať to radši vrátíme.

Právě tohle se mi na Americe hrozně libí - tady doma by nás vyhnali, mračili se a jinak nám nadávali. Tam to vezmou s humorem a zasmějí se :-).

Myslím, že na youtube je dokonce i video jak se jich jdeme zeptat. Právě proto,že můj kamarád chtěl být slavným komikem, jsme tuhle šaškárnu podstoupili :-D

sobota 12. října 2013

Austin - Texas

Jak asi víte, můj host dad má nevlastního syna Jona, který pracoval jako instalátor grafiky na auta (takový ty velký samolepky místo potisku) a jednoho dne dostal zakázku v Texasu. Přesněji ve městě Austin. Vzhledem tomu, že tentokrát šlo pouze o odstarnění té samolepky, vzal mě a Kenova vnuka s sebou. Měli jsme mu pomáhat.

Cestu jsme plánovali začít už brzo ráno, ale Jon zaspal a odjíždeli jsme tak okolo poledne. No bylo to pořádné spoždění a na radosti to nikomu nepřidalo. Museli jsme jet bez přestávky, na plánovanou pauzu by nám totiž nezbyl čas. Naštěstí jsem nemusel řídit ;-).



Vzdálenost 1,150 mílí jsme měli před sebou, Ken nám zabalil svačinu a nastartovaný Prius nebylo skoro slyšet. I když je v Americe benzín levný, přišlo nám vhod za něj alespoň trochu ušetřit. V autě byly docela ucházející repráky a tak jsme celou cestu měli o zábavu postaráno - většinou jsme poslouchali country, nebo rap a při obojím jsem docela trpěl :-D. Můj styl to opravdu nebyl.

Projížděli jsme celou Floridou, skrze Alabamu, přes Lousianu, kouskem Mississippi a nakonec až do Texasu. Tyhle jižní státy vypadaly všechny stejně - bažina a stromy se spustou lišejníku. Snad jen Texas se trochu změnil - figurovaly tam vyprahlé pláně a vysoká, tuhá traviska.



Hrůzu z hudby jsem ale zaháněl zábavnou konverzací a různými vtípky. Užil jsem si to a nasmál se. Naše témata zahrnovala velkou škálu - od holek, přes sport až po školu. Cestou jsme jedli ve fastfoodech, pili energetické nápoje a bojovali s únavou. Když jsme konečně dojeli, dopřáli jsme si pár hodin spánku v motelu kousek za městem. Jednalo se přesně o ten typ ubytováni, co ho znáte z filmů - nízká podlouhlá stavba, jeden malý pokoj vedle druhého s velkým oknem vepředu.

V Texasu mě čekalo docela velké překvapení - jedna benzínka/obchod se jmenovala 'U hrušky'. Samozřejmě, že jsme museli zastavit - chtěl jsem se podívat, co je to zač. A opravdu se jednalo o Čechy, kteří začali poměrně úspěšně podnikat. Prodávali trička s nápisy 'Czech Republic' a tak dále. Jaká náhoda, že jsem se tam dostal, co? :-)



I když se zrovna v tu dobu konal v Austinu velký hudební festival, neviděli jsme z něj téměř nic - pracovali jsme od tří ráno a před odbědem jsme už zase byli na cestě domů. A zbylý čas jsme opravdu jen doháněli spánek.

Práce samotná šla dobře od ruky - i když to bylo ve né zrovna příjemnou hodinu. Ten karavan byl sice velký, ale samolepka šla domů téměř sama. Tedy pokud se trochu ohřála propanbutanovou pochodní. Hotovo jsme měli před polednem - stačilo jenom vrátit vypůjčený žebřík a mohli jsme jet domů.



Na závěr bych snad jen zmínil, že Američani opravdu vidí vzdálenosti jinak. Nám by se vůbec nevyplatilo jet takovou dálku kvůli jedné zakázce. Přece jenom strávit tolik času v autě není nic příjemného a zisk nebyl dostatečně velký aby konpenzoval útrapy spojené s cestou.

Přesto jsem rád, že jsem takovýhle výlet/brigádu absolvoval, viděl jsem kus světa :-) a pár dolarů za práci bylo fajn.