úterý 22. ledna 2013

Beach dayyy :-)


Mám opravdu velké štěstí, že jsem se dostal do té skupiny lidí, ve které jsem a že si mě oblíbili na tolik, aby mě zvali na všechny akce, které společně pořádají. Je nás pět, někdy šest a vždycky jsme spolu.

Těsně před Vánoci jsme si naplánovali menší výlet na pláž, v pátek, místo školy. Trošku jsem se bál, že mě host father nepustí, ale nakonec s tím neměl žádný problém. Jsem vážně rád, že jsem u něj a ne někde jinde, tolik volnosti bych jen tak někde nedostal.



V pátek ráno mě Jesse (můj kamarád, viz. předchozí článek) vyzvedl u mě doma a společně jsme jeli k Dannymu (kluk, s kterým jsem kampoval) domů a odtamtud jsme v minivanu vyjeli na pláž. Muzika byla na plný pecky, veselá konverzace a mně nezbývalo nic jiného než znovu ocenit, že zde můžou řídit už od 16, protože takový výlet na pláž je opravdu parádní.

Anna-Maria Beach se nachází v Tampě, zhruba hodinku cesty, takže kousek ;-). Zastavili jsme se v Publix a k obědu si koupili jejich vynikající sandwiche, které chutnají mnohem lépe, než ty ze Subway a mají dokonce nižší cenu.

Pláž byla téměř prázdná, opravdu nikdo tam nebyl, až na jednu rodinu, zhruba kilometr od místa, kde jsme leželi my a dvojici důchodců na úplně opačné straně. Počasí bylo nádherné, modré nebe, sluníčko a třicítky. Hnedka jsme se svléknuli do plavek a vzali skim boardy, což jsou vlastně takové miniaturní surfy a začali jezdit po vodě. Mně to moc nešlo, já spíš padal, než že bych se někam dostal, ale byla to zábava.

Když jsme se šli projít, našli jsme mrtvého žraloka! Nepředstavujte si ale nic velkého, byl to takový maličký chudáček, zhruba o velikosti dvoulitrové lahve limonády (už jsem zmatený ze všech palců a mílí, ani nevím, kolik je centimetr :-D). Byla docela zábava si s ním hrát, ale když jsme si všimli hejna rejnoků, museli jsme si jednoho ulovit.



Danny měl rybářskou síť a po dlouhé řadě pokusů-omylů jsme konečně jednoho chytili. To už jsme měli připravenou jámu s vodou, kam jsme ho na chvíli dali, abychom se s ním mohli vyfotit, nebo si na něj sáhnout. Byl to docela zážitek, nevím kolik Čechů může říct, že ulovili divokého rejnoka :-D.

A aby těch zvířat nebylo málo, tak jsme večer, už po setmění, narazili na skupinku zrovna se líhnoucích mořských želv. Byly obklopeny davem důchodců a pár ochránců zvířat jim pomáhalo najít si cestu do oceánu. Něco tak roztomilého jsem nikdy neviděl, ale když jsem jim chtěl pomoct, nemohl jsem. Prý že nemám licenci na pomoc želvám... Moje nenávist vůči vládě a jejím stupidním pravidlům je čím dál tím větší...



Úplně večer jsme se vydali domů, cestou se zastavili ve fastfoodovém řetězci a koupili nějaké jídlo. A nakonec jsem ani ten den nejel domů, místo toho jsme všichni strávili noc u Dannyho a pokusili jsme se shlédnout všechny tři díly Pána Prstenů. Nedostali jsme se ani do půlky druhého, jak jsme byli unavení.

Opět to byl jeden z nezapomenutelných dnů, který udělal můj pobyt tady jenom zajímavější :-).

čtvrtek 17. ledna 2013

Camping s kamarády


Jedna z výhod Floridy je, že počasí umožňuje pohodlné kampování i uprostřed prosince, aniž bychom potřebovali speciální vybavení, nebo riskovali omrzliny a odlamující se končetiny :-D.

Právě nás čekal třídenní víkend a Jesse Jones (líbí se mi jeho jméno) mi napsal, jesti by se mi nechtělo jít kempovat. Jasně, že jsem odpověděl  ano, a tak jsem jel. Nic moc jsem si brát nemusel, jenom jsem sehnal spacák a nějaký peníze.

V sobotu ráno mě Jesse vyzvedl a společně s dalšími třemi holkami jsme vyjeli na farmu k dědečkovi dalšího kamaráda. Bylo to pár minut odsud, takže jsme tam byli fakt rychle. Tady jsem poprvé ocenil to, že teenageři mohou řídit, protože bylo mnohem jednodušší přivézt veškeré vybavení a jídlo, než s pomocí rodičů.

Sice bylo teplo, ale sluníčko zapadalo dost brzo, takže jsme sebou museli docela mrsknout, abychom vůbec stačili postavit stany, než padne tma. Holky, co tam s náma byly, samozřejmě nic nedělaly, jenom postávaly opodál a stěžovaly si, jaká že je to dřina.

Naštěstí jsme to všechno stihli, dokonce jsme udělali dva ohně, že na jednom budeme vařit, z čehož první noc sešlo, ale nakonec jsme se o to pokusili další dva dny. K večeři jsme měli těstoviny s rajčatovou omáčkou, které jsme potupně uvařili na sporáku v kanceláři kamarádova tatínka, která naštěstí nebyla tak daleko od místa, kde jsme tábořili.

Zbytek večera jsme seděli u ohně, povídali si a prostě užívali situaci, bylo to fakt super. To už mi Česko nechybělo ani trošku, i když... ty krásný pražský uličky... na těch pořád něco je :-).

V sobotu jsme se vydali na výpravu do nedalekého přírodního parku Dover Trail, což je vlastně taková velká bažino/džungle s cestičkama a pěšinkama, po kterých se dá chodit. Byla to docela zábava, alespoň jsem konečně viděl kousek americké přírody. To by se mi s host fathere, který se bojí všech fyzicky namáhavých aktivit, nikdy nepodařilo.

Dokonce jsme našli a takové podivné grapefruity, které jsme snědli. K jejich získání jsme museli vylézt na strom, ale tak to mě bavilo už od malička.

Večer se opakovalo to samé, jako den předtím, s tím jediným rozdílem, že jsme si večeři uvařili na ohni. Měli jsme hamburgery, ale vlastnoručně pečené. Co byste také od Američanů očekávali? Ale pochutnal jsem si, ono ostatně všechno jídlo v přírodě chutná dobře :-D.



V pondělí ráno jsme museli všechno zabalit a připravit se k odjezdu, což se nikomu z nás moc nelíbilo, o to víc, že jsme měli spoustu úkolů do školy, ale nic jsme s tím nemohli udělat.

Abych to nějak shrnul, řekl bych, že tyhle tři dny zatím byly mé nejoblíbenější dny z celého pobytu a to jsem dvakrát jel do Disneyho, což bych si podle standartů naší úžasné společnosti měl užít mnohem víc.

středa 16. ledna 2013

Netradiční Thanksgiving


Listopad tu byl rychleji, než jsem čekal, a i když tento článek píšu až v lednu, tak si podzim pořád pamatuju docela dobře :-D.

V Americe je hodně volna, prázdniny, dnů kdy se nechodí do školy, a tak podobně. Týdenní nic nedělání během Díkůvzdání je jedním z nich. Docela jsem se na to těšil. Také jsem se těšil, že si dám krocana a tradiční americkou večeři, jak jsem o tom četl, ale to se nestalo.

host family je velice komplikovaná a jejich rodinné vztahy se mi stále nepodařilo rozklíčovat. A myslím, že se mi to ani nepodaří... Nicméně můj host dad se s někým pohádal a ten někdo se rozhodl bojkotovat večeři u něj doma (omlouvám se za malé detaily, ale opravdu nevím, o koho se jedná) a tak ta možnost padla.

U nás doma to být  stejně nemohlo, je tu neustále drobný chaos, můj host father je velice rozevlátý a nerad uklízí a ani já domácí práce neřadím ke svým nejoblíbenějším činnostem.. Navíc si ho nedovedu představit dělat krocana, nebo vůbec vařit něco složitějšího, než polotovary.

A jeho syn, u něhož by to možná být mohlo, měl napůl rozbitou kuchyň a rostla mu tam nějaká černá plíseň, takže se to muselo celé vybourat. Tam jsme tedy také jíst nemohli, to bylo absolutně bez šance.

                                          Náhled menu ze šuši restaurace...

Sice existují různé restaurace, které mají Thanksgiving diners, ale na to my jsme jít nemohli, z mně neznámého důvod. Místo toho jsme si asi jako jediná americká rodina dali suši. Já mám orientální jídlo naštěstí rád, takže jsem si pochutnal, ale i tak... Cítil jsem se maličko ochuzený a tradici :-).

Alespoň, že Vánoce proběhly tradičně a dokonce dvakrát, ale o tom zase někdy jindy.

úterý 15. ledna 2013

Výlet do Disney - Epcot a Hollywood studios


Tak jsem se konečně začal soustředit víc na to, jak si najít kamarády a zapojovat se do různých aktivit, než na možný návrat domů a hnedka jsme se s host fatherem rozhodli zajet do Disneyho.



Možná si říkáte, že je to trošku dětské, ale tak k Floridě a Orlandu to patří. Z Tampy, kde bydlím, je to zhruba hodinku autem, a to je pro Američany jako za rohem. Ani plánovat jsme nic nemuseli, jednou ráno jsem vstal a host dad se mě zeptal, jestli si nechci udělat výlet. Samozřejmě jsem řekl, že ano a tak jsme vyjeli.



Lístky, jak většina z vás tuší, jsou opravdu drahé a znovu bych za ně peníze nedal, ale pro obyvatelé Floridy má Disney docela velké slevy. Tak jsem koupil třídenní vstupenku za 170 dolarů, což je okolo ceny jedné, pro zahraniční návštěvníky. Moc šťastný jsem ze ztráty tolika peněz nebyl :-D.

Epcot



Park, který jsme navštívili první den, je vlastně taková přehlídka všemožných zemí, které se snaží prodat jejich tradiční a předražené pokrmy. Tenhle park je spíš pro důchodce, nemá žádné rychlé horské dráhy a je to poměrně velká nuda. Spoustu lidí, teplo a vyhozených peněz. Možná bych o tom měl být pozitivnější, ale mě takovéto komerční a povrchní zábavy moc nelákají.



Asi nejslavnější atrakcí tady je taková ta velká, stříbrná koule, ve které je jedna pomalá jízda s názvem To the future, kde se jakoby přenesete do budoucnosti a koukáte se na všemožné vynálezy a podobné blbosti. Na konci je video, kde jsou dvě postavičky, které mají vaše hlavy a všemožně tancují. Tomu jsem se trošku zasmál, ale jinak to nestojí za řeč.



Hollywood studios



Tak tenhle park byl o něco lepší, zábavnější, nicméně pořád stejně narvaný. Aspoň, že jsem nemusel platit za lístek, který jsem měl od minule.



Hned u vstupu jsem si všiml veliké čarodějnické čepice, která představovala jakési centrum parku, okolo které se to všechno odvíjelo. Vzali jsme si mapku a plánovali, kam se podíváme nejdřív. Mě nejvíc zajímal Haunted Hotel, kde je "rozbitý výtah", který se volným pádem řítí k zemi a pak je vystřelený zpátky nahoru a jedna horská dráha, která byla velice rychlá a s prudkými zatáčkami.



Nejlepší atrakcí bylo asi takové jakoby Star Wars muzeum, kde jsme chvíli byli v roli malého Anakina  :-). Pomocí 3D animace a pohybujících se sedaček jsme se přemístili do té žluté stíhačky z Episody 1 a proletěli jsme se po galaxii. Škoda, že to netrvalo déle, než pár vteřin. Musím říct, že od té doby mám Star Wars ještě raději, tohle jsem si dost užil.



A třetí park? Ještě jsme do něj nešli, moc se na to netěším, ale tak bude to zajímavý zážitek :-D. (Něco tak hrozně klišé jsem dlouho nenapsal... Pff, "zajímavý zážitek" hahaha).

pondělí 14. ledna 2013

Wrestling a další americké sporty


Po pár měsících svého pobytu a věčného nic nedělání, jsem se rozhodl začít s nějakým sportem, ale dlouho jsem se rozhodoval, co bych vlastně měl dělat. Cross country, nebo Wrestling.

První sport je takový přespolní běh a co si budeme říkat, na Floridě běhání není příjemné ani v lednu, s teplotami přes 30 a sluníčkem pražícím neuvěřitelnou silou. Wrestling naopak, ten se dělá v tělocvičně s klimatizací, a tak jsem si řekl proč ne, doma si to nevyzkouším.

                                          Takhle nějak wrestling vypadá :-)

Ve škole jsem zašel za koučem, který byl velice nadšený, že se nějaký exchange student zajímá o jeho sport. Hnedka jsem dostal přihlášku a instrukce co a jak. První tréning byl v pondělí, přihlášku jsem dostal ve čtvrtek.

Jenomže pro americké sporty je potřeba spoustu potvrzení, prohlídek u doktora a dalších dokumentů, které lidem akorát tak znepříjemňují život. Myslím, že je tu až moc pravidel, tak velkou kontrolu jako má jejich demokratický goverment jsem dlouho neviděl a moc se mi to nelíbí.

U doktora jsem zaplatil 25 dolarů za fyzickou prohlídku, pak jsem vyplnil přihlášku a přidal se do wrestlingové asociace na internetu. Vše jsem to měl vyřízené a v pondělí jsem byl připravený na tréning.

Nevím, jestli víte jak vypadá wrestling na high school, nejedná se o ty nahrané souboje, kde se lidé mlátí židlemi a mají na sobě různé kostýmy. Jsou to spíše takové řecko-římské zápasy, kde se jeden snaží uzemnit druhého a udržet na zemi pár vteřin. Je to dost dřina, ale to jsem nevěděl.

V tělocvičně byli všichni přátelští, hnedka mě zdravili a ptali se, odkud jsem. Když jsem říkal, že z Česka, všichni říkali, jak úžasné to je. Cítil jsem se mezi nimi docela dobře.

Pak dorazil kouč a na rozehřátí jsme šli běhat 2 míle. Do té doby jsem si myslel, že jsem v docela dobré kondici, ale tak hluboce jsem se mýlit nemohl. Po první míli jsem málem umřel a když jsem konečně doběhl (pořád ne poslední) téměř jsem nemohl chodit. A to byl opravdu jen začátek.

Jako další následovalo brutální posilování s naší vlastní vahou, kde jsme dělali cviky, o kterých jsem ani neslyšel. Něktěří studenti jsou tam opravdu neuvěřitelně silní, byl jsem až překvapený jak. Kliky, sedy lehy, planks, a tak dále, to vše jsme dělali.

                                          Zhruba takhle vypadají wrestlingové boty...

Nakonec jsme se rozdělili podle váhové kategorie a já, jako jediný nováček, jsem byl vhozený do ringu, kde jsem zápasil s dětmi, co wrestling dělaly několik let. Nebylo to nic lehkého, ale bavilo mě to. Vždy jsem prohrál, bolelo to, ale aspoň jsem se snažil.

Ale co se nestalo? Po pár trénincích jsem si nalomil prst, což by mě od tréningů nezastavilo, ale když jsem byl připravený se vrátit, školní administrativa mi oznámila, že zapomněli odeslat všelijaké formy, které jsem měl dlouho vyplněné, a tudíž jsem nemohl pokračovat ve wrestlingu. Stupidní pravidla, že?

Docela mě to štvalo, žádné další podzimní sporty otevřené nebyly a tak jsem prakticky nemohl nic dělat. Občas jsem běhal sám, ale postupně mě přemáhala lenost a nicnedělání. Je opravdu lehké vzdát se různých ideálů a žít si v pohodlí a když se na to tak zpětně koukám, byl jsem opravdu líný. A pořád jsem :-D.

Jako výsledek jsem se občas chodil dívat na různé zápasy a záviděl jsem svým spolužákům, kteří mohli zápasit. Nepřišlo mi to fér, ale tak jak se říká, život není fér a já jsem se alespoň přiučil, že je vždy třeba dohlédnout na lidi, co se mají starat o mé záležitosti.

neděle 13. ledna 2013

Sheriff u nás doma


Ještě v době, kdy se mi tak hrozně chtělo domů, mohlo to být tak tři, čtyři týdny po začátku školy, nás vykradli a já přišel téměř o všechny věci s hodnotou. Najednou jsem neměl iPod, sluchátka, foťák, počítač, veškeré nabíječky a pár drobností, které se asi zlodějům líbily.

Když jsem přišel domů, absolutně nic jsem netušil. Dveře byly zamčené, vše vypadalo normálně. V té době jsem si každý den k obědu dělal pizzu, tak jsem zapnul troubu a šel do svého pokoje, na počítač.



První věc, která mě zarazila, byly mé zavřené dveře. Já je vždy nechával otevřené, ale tak jsem si pomyslel, že je zavřel můj host father, který potřeboval něco z mého pokoje. I když jsem došel ke svému stolu, pořád jsem si neuvědomoval, že je něco v nepořádku. Téměř jsem i sáhl na tu prázdnou desku,  jak jsem chtěl zapnout svůj notebook.

Chvíli jsem byl v šoku a trvalo to docela dlouho, než mi došlo, že mi chybí počítač. Nebyla tam ani nabíječka, sluchátka. Myslel jsem si, že to udělal můj host dad, protože jsem v té době až moc mluvil s rodiči. Začínal jsem na něj být dost naštvaný, ale když jsem mu zavolal a on neměl o mém notebooku ani ponětí, znepokojil jsem se ještě víc.

Podle jeho pokynů jsem se porozhlédl po domě, shledal jsem, že jsem přišel i o iPod a další věci, které jsem uvedl prve a pak jsem shledal, že chybí i play station, někdo se snažil odnést televizi a tak dále. V garáži jsem našel pidi okýnko, kterým se ten zloděj musel protáhnout. Bylo vypáčené.

Počkal jsem na syna svého host fathera a ten zavolal policii. Uvedli jsme veškeré potřebné informace a za chvíli se objevil větší, plešatý šerif. Vypadal dost filmově, nebo seriálově, divil jsem se, že s sebou neměl černého parťáka ;-).



Prohlédl dům, sebral otisky prstů, chvíli nás vyslýchal a pak odjel. Žádné výsledky jsme od něj nedostali, ani od policie jako takové. Nikoho nechytili, moje věci nenašli a tak mi nezbylo nic jiného, než počítač oplakat a nahlásit škodu pojišťovně.

Odcizený majetek byl za více než 1000 dolarů, dostal jsem sotva 450, ale i tak to je lepší, než nic. Pořídil jsem si nový počítač a pomalu jsem na tu krádež zapomněl, i když jsem jí pak používal jako páku na svoje rodiče, když jsem chtěl jet domů. Moc to nepomohlo a tak jsem pořád na Floridě :-).

středa 9. ledna 2013

Běžný život v Americe


Aneb jak to chodí v neúplné rodině :-D.

Než jsem odjel, tak mě vždycky zajímalo, jak to vlastně chodí v Americe, jestli to je jiné, nebo podobné. Přesná odpoveď tady není, ale z toho, co jsem poznal já, je to opravdu rozdílné. Záleží také na rodině, do které se dostanete a na jejich tradicích.

Co mě udivilo nejvíc, je že téměř nikdy nejíme doma a pokud ano, tak to většinou jsou polotovary, které se hodí do mikrovonky a jsou hotové za pár minut. Pokud můj host dad uvaří čerstvé jídlo, je to téměř zázrak! Do restaurací chodíme alespoň čtyřikrát do týdne, ne li víckrát a často to nejsou fastfoodové řetězce. Jíme suši, indické jídlo, nebo třeba dobře udělané steaky.

                                          Beef O'Bradys - restaurace s výbornými křidýlky :-)

Další věcí jsou velké snídaně, na které chodíme skoro každou něděli. Jsou to vždy hory jídla, vajíčka, lívance, omelety, šunky, maso, prostě vše co si dovedete představit. Není divu, že jsou Američani obézní, když jsou schopní spořádat tolik jídla ke snádani a za pár hodin být připravení na oběd.

Kino. Tam jsme pořád, alespoň jednou do týdne. Ceny jsou vyšší, než v Česku, za lístek dáte 10 dolarů a za velký popcorn 8. Výhodou však je, že na popcorn i nápoje máte takzvaný free refil a můžete tak pít do halelůja. A jakmile se dostanete do té hlavní části kina, nikdo už lístky nekontroluje, takže můžete jít na víc filmů, za cenu jednoho. Ale pozor, ať vás nikdo nechytí! A sedadla nejsou číslovaná, takže se můžete posadit, kam chcete. Kino v Americe je prostě lepší, než v Česku :-D.



Potraviny jsou zde většinou také předem připravené, květák dostanete v sáčku s nápisem "Třikrát umyté" a nemusíte se s ničím namáhat, stará dobrá mikrovlnka pomůže se vším. Největším řetězcem je Publix, což je vlastně takový obří Albert, až na to že čistší a s mnohem více potravinami. Ceny jsou však poměrně vysoké, ale platy jsou tu lepší.



Bez auta je tu život těžký, protože vše je daleko a pěšky se nikam dojít nedá. Veřejná doprava neexistuje. Jako exchange student jste tedy odkázani na své host families, nebo kamarády, co jsou ochotní vás odvézt. Často je to velmi otravné a někdy to i kazí plány. Do školy jezdím žlutým autbuse, ale pokud bych se chtěl zdržet po škole, měl bych smůlu, takže veškeré konverzace probíhají během obědové pauzy.

To by bylo asi tak všechno zajímavé, že je zde lékařská péče neuvřitelně drahá a lidi nemají pojištění, je všeobecně známé...

neděle 6. ledna 2013

Jak jsem jel do nemocnice


O své krizi jsem už mluvil a také jsem krátce zmínil všechny nemoci a problémy, které jsem si vysnil. Jedním z nich byla chronická bolest břicha, která mě trápila opravdu dlouho. Zameškal jsem kvůli ní 21 dní školy v prvním semestru, což je opravdu hodně :-D.

A jak jsem se kvůli tomu dostal do nemocnice? No je to delší příběh, ale já se ho pokusím podat zábavně.

Nejdřív mi bylo párkrát špatně, většinou krátce potom, co jsem se ráno probudil. No a kvůli tomu všemu jsem nechodil do školy. Nebyl jeden týden, kdy bych byl ve škole celých pět dnů a když se na to zpětně dívám, bylo to ode mne opravdu hloupé. Ale nedělal jsem to schválně, nebo jsem to alespoň nemohl tak jednodušše ovlivnit.

Jednoho rána, když ta bolest byla k nevydržení, jsem řekl host dadovi, že musíme jít k doktorovi. Ten mě prohlédl, poslal na pár testů, ale nic moc se neukázalo. Jenomže má bolest pokračovala a když to bylo třetí týden, co jsem měl neustálé problémy, můj doktor se mě rozhodl poslat do nemocnice, s podezřením na zánět slepého střeva. To víte, že jsem se bál, nechtěl jsem operaci a už vůbec ne v Americe.

                                          Ordinace mého doktora :-)

V nemocnici jsme se zapsali, dostal jsem náramek se svými informacemi a posadili mě to Emergency room, kde jsem čekal na prvního doktora, který si mě prohlédl. Následně následovalo další čekání, kdy jsem pouze ležel na posteli a v ruce jsem měl kapačku. Nic příjemného, domů se mi chtělo ještě víc, než předtím.

Podezření se ten den nepotvrdilo, ale doktoři nechtěli nic riskovat a rozhodli se mě nechat přes noc. Dostal jsem svůj vlastní pokoj, s koupelnou a výhledem do nemocničního parku. Nebylo si na co stěžovat, vypadalo to hezky. Až na to, že to byla nemocnice, že?

Poslali mě na spoustu vyšetření, ale nakonec mě naštěstí nechali jít domů. Myslel jsem, že ten moment, kdy mě odpojí z kapačky, nikdy nenastane, ale nakonec jsem se dočkal. Odešel jsem s dietou a nakonec se mi udělalo mnohem líp. Ale za to nevděčím doktorovi, ale kamarádům, kvůli kterým se mi Amerika začala konečně líbit.

A jedna perlička na konec, kolik si myslíte, že jedna noc v nemocnici stála? Bylo to opravdu hodně, 25 000 dolarů. Ještě že máme pojištění, co? ;-D

sobota 5. ledna 2013

Krize a její řešení


Před odjezdem jsem si říkal, že se mi nikdy stýskat nebude a jak je Amerika úžasná. Představoval jsem si zemi neskutečných možností, zábavy a úžasnosti. Ono to zas až tak pravda není a pokud odjedete, budete velice překvapení.

Jsem si jistý, že znáte krizi třetího dne z různých letních táborů a škol v přírodě. Je to teorie, většinou moc dobře nefunguje, ale pokud někam odjedete na rok, nastane krize třetího týdne, která může trvat poměrně dlouho.

A proč právě číslo tři? Protože hned po příjezdu je všechno nové a úžasné, člověk je překvapený a chce vše objevovat. V podstatě nemá čas na žádné stěžování, nebo stesky. Ale jakmile se trošku usadí, začne porovnávat rozdílnosti mezi USA a jeho vlastní zemí. Něco se mu bude líbit, ale většina ne. Bude se trápit, nebude mít nikoho blízkého, ke komu se obrátit a bude to hrůza.

I kdybych o tomto stavu četl, než jsem odjel, tak bych ho popřel. Já jsem přece silnější a lepší, než ti, co se 
jim stýskalo, ne? :-D.

Bohužel jsem nebyl. Přišel třetí týden a s ním škola. Doposud jsem byl nadšený, ale když jsem musel celý den bloudit po chodbách, bez kamarádů a sám, začal jsem se cítit dost mizerně. Netrvalo to dlouho a bylo mi do breku. První den jsem slzy udržel, snažil jsem se je překonat a také se mi to podařilo. Šel jsem spát velm brzy a doufal, že to další den bude jenom líp.

Ale nebylo. Bylo to horší a horší. Chtěl jsem jet domů. Chtěl je možná slabé slovo, toužil jsem po tom jet domů. Na nic jiného jsme nemyslel. Každý den, v intervalu zrhuba dvou týdnů, jsem přišel domů a začal jsem brečet, nadávat a zuřit. Poté jsem začal volat rodičům, ať mě odtud dostanou. Nadával jsem jim, prosil jsem, brečel, řval, vyhrožoval a choval jsem se jako idiot. Cítil jsem se hrozně. Ten pocit se nedá popsat. Musíte to zažít, jinak neuvěříte a nepochopíte.

Život najednou nemá smysl, nic není důležité. Já se nedokázal na nic soustředit, nic dělat, trávil jsem hodiny čumením do blba a doufal jsem, že se to zlepší. Ale sám jsem pro zlepšení nic nedělal! To byl můj nevětší problém. Jen jsem seděl a chtěl jsem jet domů, nehledal jsem kamarády, nesnažil jsem se zapojovat. Byl jsem pasivní a nenáviděl jsem svůj život. Chtěl jsem domů.

Na ostatních blozích jsem o této krizi nečetl, nevím jestli jí ostatní studenti neměli, nebo jenom nebyli dost odvážní to přiznat veřejně. Já bych byl rád, kdyby to udělali, protože by mi to pomohlo. Věděl bych, že v tom nejsem sám. A to je důležité.

Postupem času jsem si začal představovat různé nemoci a další potíže, ale o tom až jindy. Teď se vrátíme k tomu, co dělat, pokud začnete být homesick.

První věc, kterou bych doporučil, je omezit kontakt s rodinou a kamarády. Každý hovor mě akorát tak rozrušil, bylo to horší a horší. Hovor jednou za dva týdny bude bohatě stačit, i když vím, jak těžké to je. Věřte mi, já netoužil po ničem jiném, než se vrátit a všechny je obejmout a nikdy nepustit.

Neuzavírejte se sami do sebe, pokuste se najít si co nejvíc kamarádů a aktivit. Pokus budete zaměstnaní, bude to lepší. Já jsem si to tu začal užívat až po dlouhých třech měsících, i když to mohla být mnohem kratší doba. Jenom kdybych chtěl.

Nelitujte se a hlavně nelitujte toho, že jste odjeli. Je to životní zkušenost a rok není tak dlouhý, takže se to opravdu dá vydržet. Pak budete v půlce a řeknete si "Sakra, už mi zbývá jen 5  měsíců, já zpátky ani nechci."

Nevím, jestli Vám tyhle rady pomůžou, nebo ne, ale já jsem takovýhle postup vysledoval u sebe. A mohl jsem to mít mnohem příjemnější. Nepromarněte svůj čas a užívejte si každou minutu :-).

"AYUSA pool party"


Zhruba měsíc potom, co jsem přijel, jsem dostal email od mojí lokální koordinátorky Laury, že se chystá bazénová párty s letošními exchange studenty. Ptal jsem se na to svého host fathera, který říkal, že by to nemuselo být špatné. On bohužel jít nemohl. Nevadí, Laura mě vyzvedla u mě doma a hnedka jsme jeli. Cesta trvala asi tak hodinku, což je pro Američany opravdu kousek.

Dorazili jsme a já se hnedka šel seznámit s dvěma dalšíma exchange studentkama, jedna z Německa a druhá Holandska. Nechci se tu vytahovat, ale okamžitě jsem poznal, že anglicky mluvím lépe, než ony. Takže pokud máte strach, že se nedomluvíte, je zbytečný, protože do Ameriky jezdí i děti, co angličtinu viděly jenom z dálky.


Zhruba po půlhodině jsme se všichni posadili a během jídla (měli jsme pizzu a spoustu coly) nám Laura zopakovala všechna pravidla. Pro mě docela nuda, znal jsem je už z Česka. Úplně nakonec jsme se představili a řekli jednu vtipnou historku, která se nám za ten měsíc v Americe přihodila. Všichni, až na mě, řekli "I don't know." , já jsem vyprávěl o mém letu.

Hotel, kde jsme měli schůzi, měl bazén a řeku. A jedna z host mums měla vodní skůtr, na kterém nás všechny svezla :-). To byla docela zábava, ale nakonec byl čas jít.



Podobných schůzí jsme měli víc, ale nemá cenu je rozepisovat, vždy to byla nuda a rozpačitost. Mnohem raději trávím čas s kamarády, nebo host family.